Vzpomínáček - 16. února - Miloš Kopecký a Miloslav Šimek

Sňatek Anny Lucemburské s Otou Habsburským, Molière, založen Sokol, Kim Čong-il, bitva o Iwodžimu, Jaromír Hanzlík, Fidel Castro politickým vůdcem Kuby, John McEnroe, „Zpráva o činnosti nepřátelských seskupení protisocialistických, revizionistických a pravicově oportunistických sil“, demonstrace proti Temelínu, Miloš Kopecký, Miloslav Šimek, Kjótský protokol...

Události:

1335 – Uskutečnil se politický sňatek Anny, dcery Jana Lucemburského, s rakouským vévodou Otou Habsburským.

1486 – Ve Frankfurtu se sešel na podnět císaře Fridricha III. říšský sněm k volbě římskoněmeckého krále (navrhován byl císařův syn Maxmilián); mezi pozvanými kurfiřty však chyběl český král Vladislav; to bylo dokladem stále otřeseného postavení Českého království v Říši. Teprve po dvouletém vyjednávání dosáhl roku 1497 Vladislav narovnání s kurfiřty.

1673 – Zemřel Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, francouzský dramatik a herec (* 15. ledna 1622)

1862 – Z podnětu M. Tyrše byla v Praze založena tělocvičná organizace Sokol; prvním starostou se stal J. Fügner. Již v roce založení existovalo v Čechách 8 jednot. Vedle ideálů vlasteneckých se Sokol prosazoval svou úlohou vzdělávací, kulturní a osvětovou. Na Moravě vznikla první sokolská jednota 2. prosince 1862 v Brně z podnětu J. Helceleta.

1930 – Národní strana práce (v čele J. Stránský) ukončila svou činnost a vedení strany doporučilo svým členům, aby vstoupili do Československé národně socialistické strany.

1939 – Strana národní jednoty přijala nový program, který vycházel z koncepce italského korporativního fašistického státu a usiloval o zavedení totalitního systému v Česko-Slovensku. Do politické praxe se ho nepodařilo již uvést.

1942 – Narodil se Kim Čong-il, severokorejský vůdce

1945 – Začala bitva o Iwodžimu, jedna z důležitých bitev druhé světové války.

1948 – Narodil se Jaromír Hanzlík, český herec

1959 – Fidel Castro se stal po svržení prezidenta Batisty politickým vůdcem Kuby.

Narodil se John McEnroe, americký tenista

1970 – Ministerstvo vnitra vypracovalo „Zprávu o činnosti nepřátelských seskupení protisocialistických, revizionistických a pravicově oportunistických sil“ vypracovanou náměstkem ministra M. Košnara, který byl v roce 1968 odvolaný z funkce náčelníka II. správy StB.

1993 – Před úřadem vlády v Praze se konala demonstrace představitelů různých ekologických hnutí proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín.

1996 – Zemřel Miloš Kopecký, český herec (* 22. srpna 1922)

Miloš Kopecký se narodil 22. 8. 1922 v Praze. Jeho otec Vladimír Kopecký byl kožešník, který vlastnil salón nedaleko Václavského náměstí a matka byla bývalá modelka později kloboučnice Marta Grimmová.

Miloš nenáviděl školu (gymnasium musel opustit už v primě), neuměl se prát a nerad sportoval. Jeho dětství bylo úzce spjato s ulicí Ve Smečkách, kde byli jeho největší přátelé František Červinka (český historik a publicista) a Petr Schulhoff (filmový režisér) se kterými už od brzkého mládí prolézal „bahno velkoměsta“- jak tomu sám říkával.

Během okupace byla maminka Marta Grimmová deportována do Osvětimi (byla židovského původu) a Miloši Kopeckému jako polovičnímu židovi též hrozilo uvěznění.

Během dalších protektorátních let si Miloš vidinu pracovně-trestního tábora v intenci nacistické „Rassenpolitik“ zaháněl poměrně bohatě kulturním a bohémským životem.Utíkal z otcovy kožešnické dílny do „bahna velkoměsta“ a do kolektivu TVAR. Kolektiv TVAR byl původně recitační soubor, který prezentoval i divadelní tvorbu. Zde poprvé mladý Miloš přičichl k herectví. Potom však nastal srpen 1944, kdy u Kopeckých zazvonil muž s obálkou s předvoláním do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, kde Miloš byl až do konce války.

Po válce a návratu do Prahy nastala otázka pro mladého Miloše: co dělat? Miloš z touhy nebýt po otci kožešníkem zašel do divadla Větrník, kde se však nestal hercem, ale obsluhovačem gramofonu a opony. Postupně se však k herectví propracoval. Jeho první malá role byla v divadelní hře Smrt Tarelkinova, kde hlavní úlohu ztvárnili Gustav Heverle a Vlastimil Brodský. Téhož roku se objevil i na Barrandově, na natáčení filmu JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947), jenž byl první český barevný film. Objevil se v malé patetické roli studenta. Brzy se v divadle stal obsazovaným hercem, který hrál v divadelních hrách Cenerentola, Zelená pastvinka a Osudy dobrého vojáka Švejka. V divadle Větrník si našel i svou první ženu, půvabnou herečku Stellu Zázvorkovou. Navzdory tomu, že se jim v šestačtyřicátém roce narodila dcera Jana Kateřina (ve svých 15 letech spáchala sebevraždu) a že si Miloš Kopecký velmi dobře rozuměl se svým tchánem Janem Zázvorkou (známý architekt), manželství vydrželo pouze něco přes rok. Po zániku divadla Větrník Miloš přešel do Divadla satiry, u jehož zrodu stáli hlavně bratři Oldřich a Lubomír Lipský. A odtud vedla jeho cesta do studia Národního divadla. Ovšem zanedlouho po té Miloš udělal velký průšvih, když přišel opilý na představení, které se kvůli tomu muselo zrušit. Na kobereček si ho pozval tehdejší ředitel zlaté kapličky Václav Vydra, který s ním okamžitě rozvázal smlouvu, ale protože věděl že je dobrým hercem, domluvil mu angažmá v Realistickém divadle. Zde Miloš sehrál spoustu velkých rolí. Od „Realistů“ narukoval v osmačtyřicátém roce na pár měsíců vojny. Po vojně však byl angažován zpět na první scénu, ze které hned zase odkráčel do Městských divadel pražských z nich k E. F. Burianovi a od něj do Divadla estrády a satiry, později přejmenovaném na ABC. Během tohoto cestování po divadlech se Miloš stihl podruhé oženit s řidičkou tramvaje Kateřinou Soukupovou, ale manželství opět netrvalo o moc déle.

Angažmá v Divadle ABC je patrně jednou z nejšťastnějších období jeho kariéry. V divadle, kam kdysi mladík Kopecký chodíval na Voskovce a Wericha, se herec Kopecký setkal s Werichem coby kolegou a byl u toho, kdy s tímto velikánem začal hrát jeho přítel Miroslav Horníček ve dvojici. První představení divadla se jmenovalo Caesar, kde Miloš hrál roli kněze Rataty. Premiéra proběhla slavně, hru režíroval Miloš Nedbal, se kterým se Miloš již dobře znal z Národního divadla. V poststalinské době připravilo divadlo ABC hru "Filip Filípek, nebo nebyl?“. Na politickou satiru nebývale odvážnou, se diváci jen hrnuli. Zvláště když v titulní roli zářil Jan Werich. Toho však nedlouho po premiéře čekalo setkání s Jiřím Voskovcem ve Vidni. S velkou radostí z brzkého setkání se svým velkým přítelem ve Vidni Wericha trápila starost, kdo za něho zaskočí ve „Filípkovi“. Padla volba na Miloše Kopeckého, který se po váhavém prvním představením už role nepustil. Jana Wericha unavila funkce ředitele na začátku šedesátých let. Přesněji unavilo ho neustálé vysvětlování „papalášům“, jak a proč tu či onu hru uvádí na repertoár, a tak soubor opustil. A zanedlouho soubor opustil i Miloš Kopecký.

Miloš Kopecký divadlo ABC opustil, proto že chtěl spolupracovat s Miroslavem Horníčkem se kterým se mu velmi dobře hrálo a improvizovalo. Miroslav Horníček napsal hru Tvrďák, kterou začali zkoušet v Jindřišské ulici. Do díla se vrhli odvážně, přestože pracovali na dluh s velmi nejasnými představami do nejbližší budoucnosti. Hru Tvrďák dlouho všude odmítali poněvadž byla „politicky košér“- jak Miloš říkal. Nakonec se premiéra hry konala v Ostravě. Tvrďák měl přes dvě stě padesát repríz a pamětníci na něj dodnes nostalgicky vzpomínají. Nicméně zhruba po třech letech se dvojce H+K rozchází a každý se vydává na svou cestu.

Psal se rok 1964, kdy Miloš ukončil pouť na volné noze a nastoupil do angažmá v Hudebním divadle Karlín. V té době se potřetí žení. Jeho choť se jmenovala Jana Lichtenbergová. Říkalo se jí pražská Brigitte Bardot. Ovšem záhy po svatbě se potřetí rozvádí. V této době si uvědomoval nebezpečí, že bude jednou provždy komikem. Diváci ho zatím znali pouze jako výrobce humoru, a proto opouští Hudební divadlo Karlín a přijímá nabídku z Divadla na Vinohradech. První vinohradskou rolí Miloše Kopeckého byl Taťka v „Kočce na rozpálené plechové střeše“ Tennessee Williamse. V dalších letech zaznamenal výrazné úspěchy v Jindřichovi IV, Pygmalion, Miláček Ornifel, poté také jako host v Divadle Na zábradlí v burlesce Milana Kundery Ptákovina. Ovšem na vinohradském jevišti nedostával jen samé výrazné role. V Caru Fjodorovi od Alexeje Konstantinoviče Tolstého si zahrál malou roli bojara, kterou však považoval přímo za svou potupu.

Počtvrté se Miloš Kopecký oženil s krásnou tanečnicí Janou Křečkovou roku 1966 v jižních Čechách, se kterou žil až do své smrti. Miloši Kopeckému se brzy narodila dcera Barunka a protože se rodina rozrůstala, koupil svůj slavný milovaný Červený mlýn v jižních Čechách v Kremži.

Miloš Kopecký miloval film, a proto trpěl že žádnou díru do světa neudělal do svých zralých let. Za svůj první opravdový první film v němž dostal větší roli byla detektivka SEVERNÍ PŘÍSTAV (1954) režiséra Miloše Makovce. Po ní však zazářil v roli feldkuráta Katze v OSUDECH DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA (1956), kde naprosto nenapodobitelně zahrál scény, kde feldkurát Katz je silně pod vlivem alkoholu. Po dalších skvělých hereckých výkonech ve filmech BARON PRÁŠIL (1961) a LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA (1964) se stává už i velmi populárním filmovým hercem. Další velké role a skvělé filmy nenechaly na sebe dlouho čekat, například: BÍLÁ PANÍ (1965), televizní film SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA (1967). V devětašedesátém roce si výborně notoval s Pavlem Landovským ve filmu JÁ, TRUCHLIVÝ BŮH (1969), napsaného podle jedné povídky z Kunderových Směšných lásek. Dále to byly SVATBY PANA VOKA (1970), NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973) , nezapomenutelná role šéfa vodníků v Čechách ve filmu JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA (1974) a ve filmu svého dlouholetého přítele Petra Schulhoffa ZÍTRA TO ROZTOČÍME DRAHOUŠKU (1976). Avšak hlavní vrchol popularity ho teprve ještě čekal. Na vrcholu popularity se ocitl na konci sedmdesátých let jako MUDr. Štrosmajer v seriálu Jaroslava Dietla NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA (1977). Nemocnice se začala natáčet v šestasedmdesátém roce a o dva roky později přilákala k obrazovkám milióny diváků. V čase „ Nemocnice“ dostával Miloš Kopecký tisíce děkovných dopisů a to i z SRN, Finska, Polska, Maďarska (jedna nadšená maďarská divačka se naučila česky jenom kvůli tomu aby si s Milošem Kopeckým mohla pravidelně dopisovat). Národ Miloše Kopeckého miloval a požadoval udělení titulu zasloužilý umělec. Miloši Kopeckému, který trpěl averzí vůči vyznamenáním a titulům, se podařilo udělení titulu dvakrát vyhnout, ale v devětasedmdesátém už odmítnout nemohl.

Během 70. a 80. let byl repertoár vinohradského divadla značně poznamenán posrpnovou normalizací, ale přesto Miloš vytvořil několik nezapomenutelných rolí : Harpagona v Molierově Lakomci, Sartoria v Domech pana Sartoria od G. B. Shawa, Šalomova v Letních hostech, ale hlavně si zahrál ve vytouženém Shakespearově dramatu Richard III padouškou roli anglického panovníka. Richard III se brzy stal událostí sezony a Miloši Kopeckému opět začalo chodit spoust děkovných dopisů.

Během 80. let hrál Miloš Kopecký v divácky vděčných filmech TAJEMSTVÍ HRADU V KARPATECH (1981), KŘTINY (1981), TŘI VETERÁNI (1983) a uváděl populární seriál SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ (1985), ale také moderoval publicistický pořad Československé televize o emigrantech, který mu způsobil po nějakou dobu nemalé těžkosti. Diváci si účinkování v pořadu jednoznačně spojovali s udělením titulu národní umělec. Někteří kolegové přecházeli na druhý chodník. Někdo popsal hanlivými nápisy zdi jeho milovaného jihočeského Červeného mlýna. Muselo uplynout několik let než mohl o svém počínání otevřeně mluvit. Patrně Miloš Kopecký se s pořadem zcela neztotožňoval, ale určitá příbuznost názorů tu rozhodně byla. Miloš Kopecký se politicky oprášil 5. května sedmaosmdesátého roku na sjezdu svazu českých dramatických umělců. Zde přednesl projev v němž onu vládnoucí moc podrobil velmi chytré odvážné a působivé kritice. Po sametové revoluci se Milošovi začal prudce zhoršovat zdravotní stav kvůli kterému se musel vzdát role na vinohradském jevišti. Ve filmu se objevil v malých rolích, například: ANDĚLSKÉ OČI (1994) či UČITEL TANCE (1995), ale roli v seriálu Hospoda už nezvládl. Při natáčení se začaly projevovat stavy zmatenosti, proto se musela zrušit smlouva. Miloš Kopecký zemřel v bohnické psychiatrické léčebně 16.února 1996.

Pan Kopecký byl známý svou averzí k žárlivosti, svými milenkami se netajil ani před svou zákonitou manželkou, ale také trpěl maniodepresivní psychózou při jejímž panování se hlavně opíral o svou poslední choť. Miloval šachy, které hrál hlavně se svým přítelem Josefem Bedrnou. Mezi jeho další herecké kolegy a hlavní přátele patřili Miroslav Horníček, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Jiří Kodet. Ovšem stejně dobře jako přátele uměl si dělat i nepřátele, kterých měl také dost. Dále se zajímal o politiku, filozofii a miloval psaní dopisů.

2004 – Zemřel Miloslav Šimek, český herec, moderátor a spisovatel (* 7. března 1940)

Miloslav Šimek se narodil 7. března 1940 v rodině básníka Rudolfa Šimka v Praze ve vilové čtvrti Hanspaulka.

Zde také vyrůstal, chodil do školy a hrál tenis.

V roce 1963 absolvoval pedagogický institut a krátký čas učil. 42 let žil se svou manželkou Magdalenou.

Měl tři dcery – Evu, Magdalenu a Hanku.

Spolu s jeho vrstevníky z Hanspaulky založil na počátku 60. let divadlo Mlok. Byl totiž okouzlen Semaforem Jiřího Suchého.

Za zajímavou zkratkou se skrýval dobově znějící obsah – Mládí okolo kultury.

Tehdy nebyla jiná možnost. Soubor totiž vznikl při svazácké organizaci strojní fakulty. Publicista Vladimír Bystrov, jeden ze členů Mloku a spoluautor prvního komického pásma, která napsal spolu s Miloslavem Šimkem, vzpomíná, že na hanspaulské jádro, v němž byl například Petr Zuna, dnešní děkan Fakulty strojní ČVUT, se nabalovali další lidé. „Slávek Šimek jednoho dne přivedl skauta a později výtvarníka Vladimíra Pechara coby kapelníka a trumpetistu a s ním se záhy na zkouškách objevil jistý Jiří Grossmann. Ten zpočátku hrál v kapele, tuším na kontrabas.“ Ansámbl Mloku pak založil divadelní historii sálu, v němž dnes hraje Ypsilonka. Tady záhy vytvořili v roce 1962 Š+G dvojici a byli spoluzakladateli Divadelního klubu Olympic (1966). V roce 1963 napsal s Jiřím Grossmannem komedii Hoj, Štěchovice, která je o řeznici, jež se pokusí unést štěchovický parník do Hamburku.

Nástup Grossmanna a Šimka v roce 1967 do Semaforu lze označit za událost divadelní sezony. Jejich dialogy sršely neotřelým humorem. Prvním představením byla Besídka zvláštní školy. Dalšími představeními byly: Návštěvní den, Večer pro otrlé aneb pět Pupáků, Pánský večírek, Záviš kontra Březinová a další. Až do Grossmannovi smrti si tito dva pánové dělali legraci i z politických poměrů v Československu a Sovětském svazu. Šéfem kapely, která známou dvojici doprovázela při představeních Besídka zvláštní školy či Návštěvní den, byl bubeník a zpěvák František Ringo Čech.

Humor páru se zákonitě vyčerpává. Proto je těžké říci, jak a kdy by skončila dvojice Š+G, nebýt předčasného Grossmannova skonu na konci roku 1971. Miloslav Šimek posléze pracoval ve dvojici s Luďkem Sobotou (1972 až 1986). Na čas k nim přibyl Petr Nárožný. Léta jejich spolupráce byla dobou normalizace, a proto v té době museli ubrat z politických narážek, ale lidé je cítili „mezi řádky“. Jejich společným představení byly např. Neuvěřitelné situace. V roce 1986 se rozešli a Miloslav Šimek začal spolupracovat s Jiřím Krampolem (do roku 1999). V té době již mohli trochu přitvrdit: v jedné z povídek, nazvané Jak jsem kupoval nábytek, si vzali na paškál tehdejší komunistické odbory ROH. Jejich společnými představeními byly např. Besídky bývalých žáků zvláštní školy. Od roku 1995 spolupracoval s někdejší televizní redaktorkou Zuzanou Bubílkovou, kterou si Miloslav Šimek pozval na jednu talk show. Pak spolu začali spolupracovat v rádiu, televizi (v České televizi se jejich pořad jmenoval S politiky netančím, později přešli na Novu, kde se tento pořad jmenoval Politické harašení, aneb s politiky stále netančíme) i v divadle (toto divadlo vzniklo tak, že Miloslav Šimek přeměnil kino Jalta na divadlo a pojmenoval ho podle Jiřího Grossmanna) . Jejich politická satira si získala širokou diváckou obec.Avšak vždy to byl Miloslav Šimek, kdo udával tón a byl vůdčí osobností páru.

Všichni, kdo dnes o Miloslavu Šimkovi mluví, zmiňují i další typický rys jeho komiky. „Odmítal vulgarity a lascivnosti,“ řekl doktor Plzák. „Jednou jsme na jevišti mluvili o moderním polibku a já řekl: To je vlastně takové vylíznutí dutiny ústní... A pan Šimek: Cože, co to povídáte?! Pro mě je polibek poetická věc. A vy říkáte: vylíznutí dutiny ústní?! To zní jako objet schody mokrým hadrem!“

Šimek se Sobotou a později i s Krampolem si občas řadě kolegů stěžovali na to, že se publikum směje víc pitomostem než humoru chytrému, nicméně se tomuto trendu přizpůsobovali. Jako by rezignovali.

Miloslav Šimek si zahrál také v několika filmech: Jen ho nechte, ať se bojí; Hop - a je tu lidoop (1977), Buldoci a třešně (1981), Kam doskáče ranní ptáče (1987).

Miloslav Šimek neholdoval alkoholu a byl zapřisáhlý nekuřák. V klubu Divadla Jiřího Grossmanna se proto nesmělo kouřit. A přece jen se tam jednoho dne objevila autorita, jíž to prošlo: Miloš Kopecký. Obřadně si zapálil cigaretu a jal se konverzovat. Několik párů očí vyhledalo v tu chvíli principála Šimka. Ten poposedl na židli, vteřinu to vypadalo, že se zvedne a „zakročí“. Leč nestalo se tak. Anglický gentleman z Hanspaulky si vážil návštěvy významného herce, kterého krátce předtím přivítal, a nešel mu říci: „Mistře, mohl byste to, prosím, típnout?“

Miloslav Šimek podlehl 16. února 2004 leukemii. Původně se ale léčil s jiným, byť příbuzným onemocněním myelomem, jenž také patří mezí zhoubná onemocnění krevních buněk. „V jeho případě se to nakonec zvrtlo v leukemii, což je velmi vzácné,“ vysvětluje profesor Pavel Klener, onkolog z pražské Všeobecné nemocnice, který Šimka léčil.

2005 – V platnost vstoupil Kjótský protokol o omezení emisí skleníkových plynů.

Svátky:

Svátek mají Ljuba, Charitas, Juliána (z Níkomédie) a Onezimos.

V občanském kalendáři slaví dnes své jmeniny Ljuba. Toto překrásné jméno je osamostatnělou podobou ruského Ljubov. Jedná se vlastně o překlad řeckého slova charitas, což znamená "láska". Jméno Ljuba je tedy skrz naskrz prostoupeno láskou. Ljuba spolu s Naděždou a Věrou tvoří v pravoslavném kalendáři věrnou trojici. Jsou překladem latinských slov Fides, Spes a Charitas, tj. Víra, Naděje a Láska.

Církevní kalendář připomíná jednu Charitas 19. srpna. Celým jménem se jmenovala Charitas Pirckheimerová a narodila se 21. března roku 1467 v Eichstättu (Bavorsko). Vedla klášter sv. Kláry v Norimberku. Když se celé město připojilo k učení Martina Luthera, ona a její sestry setrvaly ve své katolické víře. Městská rada, které nijak nešlo o otázky víry, chtěla zabavit klášterní majetek, a tak na ni radní naléhali, aby klášter vydala. Charitas však neustoupila. Klášter byl sice později zabrán a majetek ve vyšším zájmu rozkraden, ale statečná abatyše neustoupila ze svého přesvědčení ani o píď. Zemřela nezlomena 19. srpna roku 1532. Její hrob se na dlouhá staletí ztratil a byl objeven až v roce 1959. Od roku 1962 probíhá proces jejího blahořečení.

V církevním kalendáři má dnes svátek Juliána z Níkomédie. Narodila se kolem roku 285 v Níkomédii (dnes Izmit, Turecko). Její rodiče křesťany nebyli, ale malou holčičku již od dětství přitahoval život křesťanů, kteří v jejím rodišti působili. Když povyrostla, začala ze zvědavosti navštěvovat jejich tajná shromáždění. Ze zvědavosti se brzy stala víra a z dívky křesťanka. V té době ji však podle starého zvyku zasnoubil její otec mladíkovi jménem Eleusius. Manželství mělo být uzavřeno v okamžiku dívčiných osmnáctin. Když tento den nastal, prohlásila Juliána, že si mladíka vezme, ale jenom nechá-li se pokřtít. Následovalo to, co se muselo v tehdejší době pronásledování křesťanů stát - otec i snoubenec svorně Juliánu udali. Příběh je o to otřesnější, že mladý Eleusius byl v té době městským prefektem a sám řídil dívčino mučení. Dívka prožila strašlivé chvíle, ale své víry se nezřekla. Její bývalý snoubenec ji tedy nechal polévat tekutým olovem a nakonec stít mečem. Tato ukrutná historie se odehrála kolem roku 304. Ostatky nešťastné Juliány se nakonec dostaly do Cumy (6. století), staré řecké osady u Neapole.

Dnes má také svátek patron domácích sluhů a čeledínů svatý Onezimos. Podle legendárního podání žil v 1. století a byl otrokem. Jednou však svého pána okradl a ze strachu před trestem uprchl do Říma. Zde se mezi roky 61 a 63 seznámil s apoštolem Pavlem. Ten jej po čase přemluvil, aby se vydal ke svému pánovi zpět a požádal jej o odpuštění. Sám mu napsal pro jeho pána dopis, který je dnes znám jako List sv. Pavla Filemonovi. Vše dobře dopadlo a Onezimos se později stal křesťanským misionářem a nakonec prý i biskupem v Efesu. Více o něm víme snad jen to, že údajně zemřel mučednickou smrtí v Římě.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze