Před mnoha a mnoha lety, za sedmero horami a sedmero řekami jsem byl mladý kluk, který „kroutil” druhý rok základní vojenské služby u tankistů v Týně nad Vltavou, jako poddůstojník „zašitý” v kanclu. Byla to ta kasárna, která možná znáte z filmů Kameňák. Jezdívali jsme si hrát na vojáčky do míst, kde dnes stojí Temelín. Ale o tom (možná) někdy jindy.
Důstojníci nebo jak se tenkrát říkalo lampasáci či gumy se dohodli s nějakými zemědělci na druhé straně republiky v Teplicích nad Metují na nějaké výpomoci a poslali pár „vejtřasek” s řidiči a veliteli vozů na svážení mrkve z polí do skladů. Byli jsme tam asi měsíc, jezedáci sbírali, nakládali i vykládali mrkev, kterou my jako grófové jen převáželi.
Měli jsme se tam jak prasata v žitě. Jedním slovem - veget. Jezedáci se o nás vzorně starali a moc si nás chválili. A to i přesto, že jsme tam udělali párkrát ostudu na místních tancovačkách. Pár rvaček v hospodách, podobná mladická zaškobrtnutí a jiné nerozvážnosti. Zpátky do kasáren s námi putovaly horoucí díky a písemná pochvala.
V týnských kasárnách jsme se ani nestačili ohřát. Jako osvědčená parta hic, ti ostřílení borci, jsme byli vysláni na pomoc našemu socialistickému potravinářskému průmyslu. Cíl naší mise byl národní podnik Fruta v Dobrušce.
První den jsme uklízeli fabriku a právě tady jsme objevili nádrž zkvašeného moštu. Příšerně jsme se ožrali a okusili parádní zkvašenou kocovinu. Naštěstí byl pátek a do nové práce jsme stihli přes víkend vystřízlivět. V pondělí nás naložili do auta a vyrazili jsme do odštěpného závodu šlapat zelí.
Možná se vám také vybaví představa babky ve vykasané sukni s nemytýma bosýma nohama šlapající v sudu zelí. Možná se vám vybaví představa čtyř vojáčků v sukňovitých trenclích s nemytýma bosýma nohama šlapající v sudu zelí. Kdepak, všechno bylo jinak.
Vyfasovali jsme a navlékli si bílé gumáky, a pak čtyři vojáčci v maskáčích, čtyři chlapi vlezli do vykachlíkovaného bazénku velikosti malého pokojíku.
A začalo se sypat zelí. Nějaký chlapík venku házel hlávky na gumový pás, občas přihodil lopatku soli a kdovíčeho dalšího. Hlávky projely krouhačkou. A zelí padalo a padalo. Když napadala asi deseticentimetrová vrstva, začali jsme hamtat, šlapat, dupat a dusat. Šlapali jsme a šlapali, až zelí začalo pouštět šťávu. Pak krouhač přisypal další vrstvu, následovala další deseticentimetrová vrstva a další a další. Takhle to pokračovalo až nějakých dvacet centimetrů nad úroveň pomyslného stropu bazénu. Zelí se pak přikrylo voskovým papírem a paletami s kameny a nechalo se zrát.
Nevěřili byste, jak neskutečně pitomá, nudná a ubíjející robota to byla. Několik dnů jsme chodili napříč malým bazénkem jako malé stádečko blbců. Nebo jako skupinka vězňů na malém dvorku. Myslím, že právě tehdy nám začalo trochu kapat na karbid.
Den za dnem se vlekl v monotónním šlapání. Opustil nás už skoro všechen optimismus, když v tom se ve vedlejším bazénku zjevil zázrak. Ptáte se jaký? Objevily se tam čtyři mladé krásné blonďaté Polky, holky krev a mlíko, které měly stejně otravný úkol jako my. Jako muži činu jsme hned popadli příležitost za pačesy.
Slovo dalo slovo a vytvořili jsme po dvou párech na každý bazén. Ochotní dělníci z fabriky nám půjčili magneťák a osm párů nohou se roztančilo v nakrouhaném zelí. Je skoro k neuvěření, jak nám to najednou šlo od ruky, tedy vlastně od nohou. A je klidně možné, že i vy jste tenkrát jedli to naše taneční zelí.
Pokračování příště.
