Drzé čelo nad poplužní dvůr

Bylo mi dvaadvacet, těsně po vojně, první zaměstnání v Léčivech a bydlení v pavlačáku na Žižkově. Mistr světa amoleta, ale to k tomu věku tak nějak patří. Po večerech jsem dřepěl ve svém krcálku s láhví vína a s kytarou si psal písničky. Jen tak pro radost.

Vykreslení scény - sychravý podzim, já byl extravagantní cvok už tenkrát, takže na hlavě širák a na krku třímetrovou šálu. Jedu vám takhle tramvají, jen s kytarovým kufrem a lahví vína. Najednou jsem uviděl Ji. Jako kdyby do mě uhodil blesk. Nejdřív jsem pár okamžiků jen konsternovaně zíral s otevřenou hubou, že je něco takovýho vůbec možný. Takový ženský jsou snad jen v knížkách. No hochu, konec snění, akce!
Co myslíte, že jsem udělal? Prostě jsem položil víno, otevřel kufr, vyndal kytaru, poklekl na jedno koleno...
„Slečno, já jsem se asi zbláznil.”
A začal jsem v tý tramvaji zpívat.
Jmenovala se Kamila a to víno jsme vypili v tom krcálku v žižkovském pavlačáku.