Svatý Vojtěch, Mikuláš Koperník, zrušení osvobození vrchnostenských pozemků od placení daní, stanovy Umělecké besedy, Thomas Alva Edison a fonograf, Strana státoprávně radikální, zákon o socialisaci půdy v SSSR, zákon o poměru pražských univerzit, František Vláčil, bitva o Iwodžimu, náhlý zájem Sovětů i Američanů o Prahu v r. 1948, Jana Paulová, Hana Mandlíková, neuznána Federace lokomotivních čet, „Antisovětismus – profese sionistů“, Stanislav Neumann, výstavba VS Mir, první oficiální návštěva prezidenta V. Havla v USA, Marie Glázrová, Fidel Castro...
Události:
982 – V Levém Hradci byl zvolen pražským biskupem svatý Vojtěch.
1473 – Narodil se Mikuláš Koperník, polský astronom a matematik († 21. května 1543)
1751 – Došlo ke zrušení osvobození vrchnostenských pozemků od placení daní; dále bylo zakázáno zmenšovat rustikální pozemky.
1752 – Vyšlo nařízení o prodeji nebo pronájmu veškerého obecního majetku.
1863 – Byl schváleny stanovy Umělecké besedy, v níž se sdružili čeští hudební, výtvarní a literární tvůrci.
Svou činnost zahájila 9. března t. r. Předsedou hudebního odboru byl B. Smetana, výtvarného odboru J. Mánes a literárního V. Hálek. Umělecká beseda měla v programu založení dramatické školy a uměleckého časopisu, zřízení čítárny a knihovny a udílení stipendií umělcům do zahraničí.
1878 – Thomas Alva Edison si nechal patentovat fonograf.
1899 – Jako dědictví pravicového proudu pokrokového hnutí založili A. Rašín a K. S. Sokol Stranu státoprávně radikální; strana sebevědomého nacionalismu revidovala pronikavým způsobem celé pojetí českého státního práva, když požadavek "státní samostatnosti zemí českých" nijak výslovně nevázala na existenci monarchie. Tiskovým orgánem byly Radikální listy (vycházely do ledna 1901, kdy byly zastaveny). Poté se strana postupně rozložila.
1918 – V Sovětském Rusku byl přijat zákon o socialisaci půdy.
1920 – České univerzitě v Praze (Karlo-Ferdinandově) bylo navráceno starobylé jméno Univerzita Karlova, přičemž na obou školách byly otevřeny přírodovědecké fakulty; nadále působila i německá univerzita.
1924 – Narodil se František Vláčil, český malíř, grafik, filmový scenárista a režisér († 28. ledna 1999)
František Vláčil se narodil v Českém Těšíně, své dětství a dospívání prožil na severní Moravě a v Brně.
Velice záhy začal projevovat výtvarné nadání. Ihned po 2. světové válce začal studovat na Filosofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění.
Souběžně nastoupil k brněnské skupině kresleného a loutkového filmu. Působil zde nejdříve externě a od roku 1947 na plný úvazek.
Ve Studiu populárně-vědeckých a naučných filmů prošel postupně všemi funkcemi filmového štábu a naučil se základům řemesla.
V roce 1949 úspěšně dokončil školu a po dalších dvou letech, kdy režíroval instruktážní a populárně-vědecké filmy, přešel do Prahy, kde následujících 7 let působil v Československém armádním studiu.
Ironií osudu zůstává, že Vláčil považovaný za ztělesnění vysoce estetické a lyrizující filmařiny, se v 50. letech živil výrobou dobově podmíněných instruktážních a propagandistických filmů, které ovšem dokázal režírovat s nevšední invencí. Předehrou ke hrané tvorbě se v roce 1955 stala spolupráce s režisérem Ivo Tomanem na filmu TANKOVÁ BRIGÁDA, kde se podílel zejména na vedení velkých bojových scén.
Prvním samostatným hraným filmem byla poéma SKLENĚNÁ OBLAKA. Roku 1958 za něj dostal zvláštní diplom v kategorii experimentálních filmů. Téhož roku přešel do Barrandova, kde natočil středněmetrážní snímek BLOUDĚNÍ jako oslavu práce československých pohraničníků. První dlouhometrážní hraný film HOLUBICE, kde hlavní roli nemocného chlapce ztvárnil pozdější úspěšný režisér Karel Smyczek, získal řadu mezinárodních ocenění a otevřel Vláčilovi dveře mezi filmařskou elitu. Následovala čtveřice mimořádných snímků, díky nimž si tvůrce vydobyl ve filmové obci prestižní postavení.
Prvním z nich se stala historická balada ĎÁBLOVA PAST. Vláčil se odklonil od dosavadní lyrické linie a natočil epický příběh z první poloviny 18. století. Dramatický střet mezi fanatickým knězem a mlynářem vyznávajícím ideály osvícenství byl příznivě přijat kritikou a sklízel úspěchy i v zahraničí. Úspěch snímku umožnil zahájit práce na nejslavnějším díle - historické fresce z ranného středověku pod názvem MARKÉTA LAZAROVÁ. Jednalo se v mnoha ohledech o výjimečné dílo. Jen práce na scénáři trvaly tři roky a z hlediska nákladů šlo o nejdražší dosud vyrobený film. Natáčení a studiové úpravy pohltily další tři roky. V dnešních tržních podmínkách by tento snímek s největší pravděpodobností nevznikl. Podle většiny filmových kritiků a filmařů jde o nejlepší film československé produkce.
Aby náklady na výrobu tohoto snímku byly stravitelnější, rozhodlo vedení Barrandova o natočení dalšího středověkého filmu ve vyrobených kulisách. ÚDOLÍ VČEL podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera o síle náboženského fanatismu mezi členy rytířského řádu režíroval opět Vláčil. Následoval psychologický příběh ADELHEID z českého pohraničí v období poválečné éry. Byl to první barevný film v režisérově filmografii.
V období normalizace se Vláčil musel na čas s hraným filmem rozloučit a věnoval se dokumentární tvorbě. Nejhodnotnějším výsledkem tohoto období je PRAHA SECESNÍ, vyznamenaná hlavní cenou na festivalu v Paříži. K dlouhometrážním hraným snímkům se režisér vrátil dvěma vynucenými filmy: psychologickým portrétem stárnoucího lékaře DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli a dobrodružnými STÍNY HORKÉHO LÉTA o skupině Banderovců pokoušejících se probít z Ukrajiny na západ. Jakkoli šlo o práce natočené bez vnitřního přesvědčení, zařadily se k lepší části barrandovské produkce.
Koncem 70. let navázal režisér spolupráci se scénáristou Zdeňkem Mahlerem a jejím výsledkem byl neobvyklý životopisný portrét Antonína Dvořáka KONCERT NA KONCI LÉTA. Následovaly další výrazné snímky, jako HADÍ JED, STÍN KAPRADINY nebo MÁG. Vláčilův režijní rukopis byl výrazný. Pokud měl svobodu volby, obracel se tématicky do minulosti, jeho filmy promlouvaly obrazem a pro své lyrické a psychologické pojetí je nazýván básníkem a filozofem stříbrného plátna. Vzhledem k významu obrazové složky hrály důležité postavení ve Vláčilových filmech kameramani a architekti.
Po listopadu 1989 se Vláčil stal objektem oficiálních poct. Jako první obdržel Českého lva za celoživotní dílo a stal se prezidentem České filmové a televizní akademie. Na karlovarském festivalu převzal prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Mezi českými filmaři má pověst geniálního tvůrce, který se podepsal pod nejhodnotnějšími díla naší filmové historie. Vzniklo o něm několik dokumentů, jako například medailon V SÍNI ČASU kameramana Františka Uldricha nebo portrét pro cyklus GENUS natočený Karlem Smyczkem.
Vláčil nebyl jen výjimečně nadaným tvůrcem, ale i složitá, vnitřně rozporuplná osobnost. Jeho životním prokletím byla závislost na alkoholu, která mu podlomila zdraví a zkrátila život. Některé stěžejní snímky by bez výrazné pomoci svého štábu vzhledem k periodicky se opakujícím indispozicím patrně nebyl schopen dokončit. Přesto je jeho dílo zcela mimořádné a pro současné české filmaře zůstává nedostižným vzorem.
1945 - V rámci druhé světové války začala bitva o Iwodžimu
1948 – Náhlý přílet náměstka sovětského ministra zahraničí V. A. Zorina a amerického velvyslance L. Steinhardta do Prahy.
1955 – Narodila se Jana Paulová, česká herečka
1962 – Narodila se Hana Mandlíková, česká tenistka
1969 – Předsednictvo ÚRO neuznalo Federaci lokomotivních čet, která se stala jednou z polednových hodnot, za samostatný odborový svaz ani za jinou odborovou složku. Vyhlásilo, že jediným představitelem odborů na železnici jsou Český a Slovenský odborový svaz železnic.
V Praze – Břevnově se konalo shromáždění 350 členů a funkcionářů Svazu čs.-sovětského přátelství z Prahy a Kladna za účasti pracovníků sovětského velvyslanectví v Praze. Hovořili zde Jan Havelka, A. Kapek, prof. J. Lang a pozdravný dopis k výročí vzniku sovětské armády přečetla herečka Světla Amortová.
Týdeník Svět práce otiskl „Údajné doslovné znění moskevského protokolu z 26. srpna 1968“ podle znění britského týdeníku Economist.
V Rudém právu byl otištěn článek historika Jana Nováka k 40. výročí V. sjezdu KSČ v roce 1929, který bývá označován jako nástup Gottwaldova bolševizačního směru proti oportunismu.
1971 – Moskevská Pravda otiskla článek „Antisovětismus – profese sionistů“ a v něm se zabývala úlohou sionismu za událostí v Československu v roce 1968.
1975 – Zemřel Stanislav Neumann, český herec (* 16. července 1902)
Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902 v Praze básníkovi Stanislavovi Kostkovi Neumannovi (1875 – 1947) a jeho ženě, nakladatelce Kamile Neumannové (1874 – 1956).
Divadlu propadla také jeho nevlastní sestra Soňa Neumannová (1905 – 1971) a švagr – režisér Národního divadla Jan Škoda (1896 – 1981).
Básníkem se stal Neumannův syn Stanislav Neumann ml. (1927 – 1970).
Odmaturoval a záhy ho okouzlilo divadlo.
Nastoupil, i když to jeho fyziognomie nepředurčovala, v roce 1921 k divadelní společnosti F. Zöllnera. Za měsíc už hrál v divadle v Kladně (1. 5. – 31. 12. 1921), pak přešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1922) a opět hrál sezónu v Kladně (1922 až 1923). V letech 1923 – 1924 působil na několika scénách: v divadelní společnosti F. Kosteleckého, v Biblické scéně na Žižkově a v divadle v Českých Budějovicích.
Po návratu do Prahy hostoval ve Švandově divadle a ve Vinohradském divadle. Poté účinkoval v avantgardní Zkušební scéně (1925) a v Osvobozeném divadle (1925 – 1926). V sezóně 1926 – 1927 našel angažmá v Divadle Vlasty Buriana. V roce 1927 se stal členem činohry (předtím zde byl jako elév) Národního divadla, kde působil do smrti.
Neumannovi herecké prostředky tvořila křehká, drobná postava, neobyčejná schopnost proměňovat obličej s vystouplou bradou a hlavně jeho notoricky známý nakřáplý, plačtivý hlas. V ND hrál zezačátku zejména vedlejší postavy, z nichž později přešel do komediálních rolí. Hrál různé ustrašené úředníčky, lidové muzikanty, krejčíky, písmáky, zlodějíčky, lidi různých profesích, obecní blázni, bodré dědky, mudrlanty a staříky dobrého srdce. V těchto rolích vytvářel negativní vlastnosti s trpkým humorem.
Spojoval tragiku a komiku a z komediálního herce se vypracoval na tragikomického herce se sklonem ke stylizované grotesce. Ve velkého herce dozrál v českých („Naši furianti“, „Lucerna“, „Strakonický dudák“, „Hrátky s čertem“ a jiní), Shakespearových („Cokoli chcete či Šaška“, „Král Lear“), Klicperových a Molierových hrách. Jeho nejvýraznějšími postavami byl rytíř Hadrián („Hadrián z Římsů“), stařík Geront („Šibalství Skapinova“) a Harpagon („Lakomec“). Základ Neumannova herectví spočíval v tom, že i z menší role dokázal udělat velkou nezapomenutelnou postavu.
Přes několik epizodních postaviček, např. v komedii ŠVEJK V CIVILU (1927) a legionáře v Innemannově dramatu PLUKOVNÍK ŠVEC (1929) se ve 30. letech přehrál do desítek epizodních a výrazných rolí.
Hrál lidičky na okraji společnosti, nebo stojící mimo ni, zlodějíčky, dohazovače, podomky, herce, sluhy, ňoumy, popletené mladíky, či muže zvláštních profesí, např. ve snímcích TŘETÍ ROTA (legionář Bidlo), NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ (učedník), MAZLÍČEK (zloděj), AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (sluha Filip), JANA (kamarád), ULIČNICE (policista), ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (Fred Pěnkava), GOLEM (Žid Daniel), JARČIN PROFESOR (student), ADVOKÁTKA VĚRA (konzulův syn Raboch), KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA (profesor Šlejhar), ŠVANDA DUDÁK (sultán), CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (soudní zapisovatel Alex), CO SE ŠEPTÁ (student Kryštůfek), PŘÍKLADY TÁHNOU (sluha Adam), BABIČKA (písař), PŘÍJDU HNED (dozorce), ROZINA SEBRANEC (sklář) atp.
Z jeho větších a výraznějších rolí si uveďme: trestance v Cikánově komedii U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934), filozofa Zelenku ve Vávrově FILOSOFSKÉ HISTORII (1937), holiče Tondu v komedii ANDULA VYHRÁLA (1938), zloděje aut Kafuňka ve VESELÉ BÍDĚ (1939), obecního blázna v MUZIKANTSKÉ LIDUŠCE (1940) Martina Friče a vrátného Havrdu v Burianově komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941). U diváků se stal oblíbeným v partnerském duu s Jindřichem Plachtou, se kterým sehrál komické dvojice ve snímcích KONEČNĚ SAMI (1940) a PELIKÁN MÁ ALIBI (1940).
V poválečným letech si pro něho režiséři opět přichystali malé, ale opět výrazné postavičky lichváře Menkeho v Krejčíkově dramatu TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947), basisty Kouly v Machově komedii NIKDO NIC NEVÍ (1947), nemocného, a svou manželkou (Růžena Šlemrová) donuceného k přísné dietě, rady Dyndery v HOSTINCI „U KAMENÉHO STOLU“ (1949) Josefa Grusse, starého a dětinského krále v Zemanově PYŠNÉ PRINCEZNĚ (1952), pošťáka Choury v NEJLEPŠÍM ČLOVĚKU (1954) Václava Wassermana a Ivo Nováka, dědy v Klosově a Kadárově HUDBĚ Z MARSU (1955), starého koktavého čerta Omnimora v Machových HRÁTKÁCH S ČERTEM (1956), zlého sakristiána ve Vávrově dramatu PROTI VŠEM (1957), profesora Nováka v Borského detektivce PADĚLEK (1957), starého dědy Vališe v ŽIŽKOVSKÉ ROMANCI (1958) Zdeňka Brynycha, kuchaře v PRINCEZNĚ SE ZLATOU HVĚZDOU (1959), poťouchlého havíře Pšuka v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959) Martina Friče, starého Krejzu v Čechově kriminálce 105 % ALIBI (1959), dědečka v dětských snímcích MALÝ BOBEŠ (1961) a MALÝ BOBEŠ VE MĚSTĚ (1962) atd.
Naposledy měli diváci možnost shlédnout Stanislava Neumanna na stříbrném plátně jako dědu u kolotoče v dětském snímku VOLEJTE MARTINA (1965) Milana Vošmika. Svým hlasem doplnil také několik dokumentárních snímků. Režisér Vladimír Borský o Neumannovi sestavil středometrážní medailon HEREC STANISLAV NEUMANN (1961), kde jsou, kromě ukázek z filmů, i vzácné záběry z Molierovy inscenace „Lakomec“ na scéně Národního divadla.
Neumann často spolupracoval s rozhlasem („Maloměšťáci“, „Kristus“, „Lakomec“ či „Muziky v pekle“) a televizí (inscenace LAKOMEC, MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ, MALÁ NOČNÍ POVÍDKA: O ŠKODLIVOSTI TABÁKU, ŘEČ O PUŠKINOVI, SVĚTÁCI apod. i seriály SOUDNIČKY a HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO). V letech 1945 – 1953 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři a později na DAMU.
Za své skvělé herectví získal řadu titulů a řádů: Zasloužilého umělce (1953), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), Řád práce (1958), Řád republiky (1962), Národního umělce (1965), Zasloužilého člena Národního divadla (1968) a Řád Vítězného února (1973). Na sklonku života však Neumanna stihly dvě strašné rány: v roce 1970 spáchal sebevraždu jeho syn Stanislav Neumann ml. a roku 1971 zemřela jeho mladší nevlastní sestra Soňa Neumannová.
Sám Stanislav Neuman, který se za války také účastnil protinacistického odboje, zemřel 19. února 1975 v Praze ve věku nedožitých vysokých sedmdesáti tří let. O celých šestnáct let ho přežila jeho druhá (vlastní) sestra, překladatelka Kamila Neumannová – Značkovská (1900 – 1991). Studiem jeho pestrého života a záviděníhodného díla se zabýval Petr Hořec v monografii „Stanislav Neumann“ (1963) a nepříliš úspěšně také Rudolf Mihola v publikaci „Stanislav Neumann: …odvolávám, co jsem odvolal!“ (2006).
1986 – Byla zahájena výstavba vesmírné stanice Mir.
1990 – Byla zahájena první oficiální návštěva prezidenta V. Havla v USA.
2000 – Zemřela Marie Glázrová, česká herečka (* 11. července 1911)
2008 – Kubánský prezident Fidel Castro oznámil, že již nebude znovu kandidovat na funkci prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil.
2012 – Zemřel Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid, spisovatel, vydavatel, hudebník a trampský písničkář
Svátky:
Svátek mají Patrik, Gotšalk/Gottschalk.
Patrik, který dnes slaví svůj svátek v občanském kalendáři, je v církevním ještě 17. března. Latinské slovo patricius, které stálo na počátku, označuje "muže urozeného" a zároveň má vazbu na slovo patria - "vlast". Toto jméno však také označuje "člověka, jenž mohl dokázat své předky".
Patrik se narodil okolo roku 385 ve Skotsku v rodině civilního úředníka a jáhna. Jeho dědeček prý byl knězem, ale na mladého Patrika nemělo náboženství a víra žádný vliv. V 16 letech jej však potkala tragédie. Byl unesen nájezdníky a prodán do otroctví v Irsku, kde pracoval jako pastýř. Během svého zajetí pochopil, že náboženství musí brát vážně. Po šesti letech se mu podařilo uprchnout do vlasti. Po nějakém čase měl živý sen, v němž jej Bůh vyzval, aby se vrátil zpět do Irska a kázal tam slovo Boží.
Patrik ale nejprve odjel do Galie (Francie), aby se tam sám zdokonalil ve víře, a teprve v roce 432 se skutečně vrátil do Irska jako misijní biskup. Křesťané zde žili již před jeho příchodem, ale jejich počet nebyl velký. Navíc hořela celá země kmenovou válkou. Patrik se dal ihned do díla. Nejprve vštípil obyvatelům základy křesťanství a také řádně zorganizoval zdejší společnost. Kladl důraz na vzdělání, zakládal kláštery se školami a knihovnami, v nichž zůstala navždy zachována velká část keltské slovesné kultury. Díky tomu vznikla v Irsku poměrně čilá vrstva vzdělanců, kteří byli na oplátku činní na evropské pevnině, zpustošené a barbarizované v době stěhování národů. Apoštol Irska sv. Patrik zemřel kolem roku 461, místo jeho pohřbu nelze s určitostí zjistit. Pouze v národním muzeu v Dublinu se uchovává misionářův zvoneček a zub.
Patrik je pochopitelně patronem Irska, ale také kadeřníků, kovářů, horníků a bednářů. Obracejí se k němu také sedláci, když se modlí za svůj dobytek. Zvláště jej však lidé prosí, aby od nich odehnal zlo. Patrik je bezesporu nejuctívanější irský světec. Jeho svátek (17. března) se v Irsku dodnes velice slaví. Obyvatelé nosí tohoto dne na klobouku nebo šatech světcův atribut jetelový list. Právě na jeho příkladě Patrik podle legendy vysvětloval význam Nejsvětější Trojice. Jetelový lístek je od té doby irským národním znakem. Irští misionáři a později vystěhovalci roznesli slávu sv. Patrika do celého světa, zejména do Spojených států - jeden z největších kostelů zasvěcených sv. Patrikovi je v New Yorku. Prostřednictvím augustiniánských mnichů se úcta k němu dostala i do Štýrska a Rakouska a odtud i k nám.
V církevním kalendáři má dnes svátek Gotšalk nebo Gottschalk. Naše historie připomíná jednoho opata tohoto jména. Žil v premonstrátském klášteře v Želivi krátce po jeho založení v roce 1139. Později založil kláštery v Louňovicích v Čechách a v Kouňovicích na Moravě. Všechny stavby osobně řídil a často navštěvoval. Zemřel v únoru roku 1184, když se vracel z jedné své "služební cesty". Jeho žákem byl pozdější český kronikář Jarloch.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze
