Vzpomínáček - 22. září - Zdeněk Štěpánek a Arnošt Goldflam

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 22. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Václav I., střet u Želenic, korunovace Rudolfa II., Michael Faraday, National Geographic Magazine, královna Victoria, Zdeněk Štěpánek, bitva o El Mazuco, demise Hodžovy vlády a úřednická vláda generála Syrového, setkání Chamberlaina s Hitlerem v Bad Godesbergu, Arnošt Goldflam, Andrea Bocelli, 22. září 1968, Vojtěch Jarník, irácká vojska vstoupila na území Iránu, Solidarita, Bohuš Záhorský, přečíslování všech telefonních stanic, Marcel Marceau..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1253 – V Počaplích (v Králově Dvoře u Berouna) zemřel náhle král Václav I. ("jednooký" král, jenž jako vášnivý lovec přišel o oko v křivoklátských lesích), velký vyznavač rytířských zábav, obdivovatel gotiky a iniciátor tzv. vnější kolonizace (německého přistěhovalectví).

1438 – Část Albrechtova vojska za velení Fridricha Saského a Jakoubka z Vřesovic se střetla u Želenic se západočeskou hotovostí polské strany; vojsko Albrechtových odpůrců utrpělo těžkou porážku. Velké ztráty na lidech utrpěla města Žatec a Louny (přestala hrát samostatnou politickou roli).

1575 – Slavnostní korunovace (v chrámu sv. Víta) Rudolfa II. českým králem.

1596 – Společné vojsko česko-moravské hájilo uherskou pevnost Jager (Eger) proti tureckým oddílům sultána Mohameda III.; po třítýdenním obléhání se pevnost vzdala turecké přesile.

1791 – Narodil se Michael Faraday, fyzik a vynálezce, († 25. srpna 1867)

1888 – Vyšlo první číslo populárně-naučného měsíčníku National Geographic Magazine, který začala vydávat americká Národní zeměpná společnost

1896 – Královna Victoria překonala svého děda krále Jiřího III. jako nejdéle vládnoucího panovníka v britské historii.

Narodil se Zdeněk Štěpánek, významný český herec, dramatik, režisér a scenárista († 20. června 1968)

Po hospodářské škole Zdeněk Štěpánek, syn kulturymilovného otce, utekl v předvečer 1. světové války k divadlu. V roce 1914 musel narukovat. V ruském zajateckém táboře v Kyjevě se stal vedoucím táborového divadla. Obdivoval umění ruských herců v řadě divadel po celém Rusku, kam se dostal jako legionář. Přes Vladivostok se vrátil do Československa v roce 1920 a hned nastoupil do divadla v Kladně, odkud přešel do Městského divadla na Královských Vinohradech v době, kdy K. H. Hilara střídal Jaroslav Kvapil. Jako mimořádný umělec však zužitkoval ve svém originálním hereckém projevu odkaz minulých generací, romantismus a těžil i z expresionismu. V roce 1934 jej angažovalo Národní divadlo (ND) v Praze. To již měl za sebou velké role nalomených a rozpolcených jedinců zejména ve vinohradských expresívních dramatizacích Dostojevského románů (Raskolnikov, Zločin a trest, Míťa, Bratři Karamazovi, Myškin, Idiot), jejichž autorem i režisérem byl J. Bor.

Vrcholná léta prožil v ND, kde jednak byl vynikajícím představitelem hrdinských postav (Marcus Brutus, Shakespeare: Julius Caesar, Maršál, Čapek: Bílá nemoc, Shakespearův Macbeth i Othello, Rostandův Cyrano z Bergeracu), jednak zde zase vytvářel postavy nalomené, rozporuplné, zejména ve hrách Gorkého a Čechova. Jeho významným výrazovým prostředkem byl osobitě chraplavý, drsný hlas, jenž našel veliké uplatnění v recitátorské práci a v rozhlasové dramatické tvorbě. Ačkoliv byl rozený realistický herec, vytvářel i kreace vyloženě patetické. Ve filmu hrál od počátku 20. let. Vytvořil Maršála ve filmovém zpracování Bílé nemoci režiséra H. Haase. Po únoru 1948 ztělesnil významné postavy naší minulosti: Jana Husa a Jana Žižku. Hrál v Měsíci nad řekou, projevil své komické nadání v historických veselohrách (Cech panen kutnohorských, Nezbedný bakalář, Císařův pekař a Pekařův císař). V 60. letech své filmové herectví ztlumil do civilní podoby citlivě vystihující jemná duševní hnutí (Všude žijí lidé, Znamení raka).

Štěpánek nejen hrál, ale i režíroval a za první republiky psal divadelní hry s legionářskou tematikou. Po mnichovském diktátu byl jako oblíbený herec požádán, aby přečetl v rozhlase vládní prohlášení o odstoupení pohraničních území nacistickému Německu, což proti němu popudilo veřejné mínění. Po válce byl vyšetřován pro podezření z kolaborace, ale řízení bylo zastaveno a na podzim 1946 se vrátil na jeviště ND. Ještě za svého života se stal hlavou významné divadelnické rodiny. Herečkou byla nejen jeho první manželka Elena Hálková, vnučka básníka Vítězslava Hálka, ale herci jsou i dcera z prvního manželství Jana Štěpánková a děti z druhého manželství: synové Petr, člen činohry ND, a Martin, původně také člen činohry ND, který se v emigraci stal pracovníkem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Dcera Kristina, provdaná Taberyová, je divadelní režisérkou. [zdroj]

1937 – Španělská občanská válka: Byla dobyta Peña Blanca a skončila bitva o El Mazuco.

1938 – Výbor na obranu republiky svolal veřejnou manifestaci. Před sněmovnou Národního shromáždění (Rudolfinem) v Praze se shromáždilo na čtvrt milionu lidí. Hodžova vláda podala demisi. Nahradila ji nová vláda generála J. Syrového (tzv. úřednická).

Britský ministerský předseda Chamberlain se sešel s A. Hitlerem v Bad Godesbergu; Hitler se už nespokojil s odstoupením Sudet Německu a žádal splnění územních požadavků Polska a Maďarska (do tří měsíců).

1944 – Druhá světová válka: Rudá armáda vstoupila do Tallinnu.

1946 – Narodil se Arnošt Goldflam, český herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel pro děti.

Arnošt Goldflam se narodil v Brně v rodině s židovskými kořeny. Jeho matka se v době války ukrývala u Lvova, nacistické razie přežila schovaná za skříní, odkud vycházela pouze v noci.

Těžké trauma se na ní podepsalo, zemřela, když bylo Arnoštovi 18 let. Jeho dětství a dospívání kromě citově založené matky ovlivňoval také prakticky založený otec, který se plný energie dožil takřka stovky let a několikrát se stačil oženit.

Goldflam byl v dětství vášnivým čtenářem a rozhodl se svůj život zasvětit umění. Vystudoval JAMU a v té době se stal součástí brněnské bohémy. Poznal se s Frantou Kocourkem, Miroslavem Krobotem nebo Bolkem Polívkou. Krátce působil v dnes neexistujícím satirickém divadle Večerní Brno a v amatérském Divadle X.

Nejvýraznějším obdobím jeho práce bylo působení v brněnském (dříve prostějovském) HaDivadle v letech 1978-1993. Významně tehdy spoluvytvářel brněnskou kulturní scénu. Byl režisérem, ale důvěrně poznal všechny divadelní profese. Protože měl k dispozici jen omezený počet herců, nezbývalo mu než obsazovat i sebe, a tím se postupně dostával do povědomí diváků, ale i televizních a filmových režisérů. Od poloviny 80. let začal být pravidelně obsazován do menších televizních a filmových rolí.
Sám sebe nepovažuje za psychologického, ale za typového herce. Bývá obsazován do rolí rázovitých postaviček, díky kterým má schopnost přes malý prostor daný významem jeho role utkvět v paměti diváků. Objevil se např. ve snímcích NĚŽNÝ BARBAR, VYŽILÝ BOUDNÍK nebo BUMERANG, ale největší ohlas přinesly filmy DĚDICTVÍ ANEB KURVAHOŠIGUTNTAG a LOTRANDO A ZUBEJDA, kde se objevil v roličce obchodníka s českou bižuterií.

Třebaže Arnošt Goldflam začal v malých rolích vystupovat v divadle Na provázku už během svých vysokoškolských studií, svoji hereckou dráhu považuje za okrajovou. V současnosti je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých divadelníků, je autorem více než 50 divadelních her a dramatizací, které významně posunuly divadelní obor dopředu. Je také autorem úspěšných knih, v České televizi má vlastní publicistický pořad ZA DVEŘMI JE ARNOŠT GOLDFLAM a pravidelně se objevuje v různých publicistických a zábavných programech. Několikrát např. účinkoval v MANÉŽI BOLKA POLÍVKY.

V současné době pohostinsky režíruje, především v pražských a brněnských divadlech. Učí rovněž na JAMU a DAMU. Z četných divadelních her stojí za zmínku např. Biletářka, Návrat ztraceného syna, Ředitelská lóže nebo Masochista. Příležitostně v divadle i vystupuje. Arnošt Goldflam je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho současná partnerka Petra Goldflamová - Štětinová je výtvarnicí a scénografkou. Mají syna ve školním věku a malou dcerku. [zdroj]

1958 – narodil se Andrea Bocelli, italský tenor

1968 – V Ústí nad Labem se konala ustavující konference Svazu klubů mládeže.

Moskevská Pravda uveřejnila odpověď několika starých sovětských komunistů na dopis tří starých ostravských komunistů (viz Pravda 5. 9.). Podle nich „armády spojeneckých socialistických států v praxi uskutečnily proletářský internacionalismus a zachránily vymoženosti socialismu v Československu“.

V holandském Haagu se konala výroční konference Světové liberální unie. Ve své rezoluci odsoudila sovětskou intervenci do Československa.

1970 – Sekretariát ÚV KSČ projednal dohodu, kterou uzavřela mezi sebou ministerstva vnitra ČSSR a SSSR.

České odborové svazy pracovníků státních orgánů, peněžnictví, pojišťovnictví a zahraničního obchodu ustavily sloučením společný odborový svaz. Předsedou byl zvolen J. Lorenc.

Na oficiální návštěvě dlel v ČSSR afghánský král Muhammad Záhir.

Zemřel Vojtěch Jarník, český matematik (* 22. prosince 1897)

Profesor RNDr. Vojtěch Jarník, DrSc. (22. prosince 1897, Praha – 22. září 1970, Praha) patřil mezi největší české matematiky 20. století.

Coby absolvent První české reálky v Ječné ulici v Praze nastoupil Vojtěch Jarník roku 1915 ke studiu matematiky a fyziky na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1919 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti z fyziky a o rok později z matematiky. V roce 1921 následoval doktorát za práci O kořenech funkcí Besselových. Již v době svého studia byl v letech 1919–21 asistentem na české technice v Brně u profesora Jana Vojtěcha. Od roku 1921 přešel do Prahy k profesorovi Karlu Petrovi na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. V roce 1925 se na univerzitě habilitoval z matematiky prací O mřížových bodech v rovině. Necelé tři roky studoval i na univerzitě v Göttingenu (1923–25, 1927–28), kde byl žákem profesora E. Landaua.

V roce 1929 byl Vojtěch Jarník jmenován mimořádným profesorem matematiky na Karlově univerzitě a o šest let později pak řádným profesorem. Na univerzitě působil až do roku 1967, kdy odešel do penze. Po vzniku Československé akademie věd byl v roce 1952 jmenován akademikem a stal se prvním předsedou její matematicko-fyzikální sekce.

Vojtěch Jarník se zajímal o historii matematiky, obzvláštní péči věnoval studiu díla Bernarda Bolzana. Hlavní náplní jeho práce byly oblasti teorie čísel a matematické analýzy.

Vydal čtyřsvazkovou učebnici matematické analýzy, která se dodnes používá:

* 1. díl Úvod do integrálního počtu (1938) navazuje na Kösslerův Úvod do počtu diferenciálního.
* 2. díl Úvod do počtu diferenciálního (1946), později (1948) doplněn o rozšířený Úvod do počtu integrálního.
* Později vyšly další dva svazky.

V letech 1935–50 byl vedoucím redaktorem matematické části Časopisu pro pěstování matematiky a fyziky.

Jako jeden z mála Čechů patří mezi matematiky s Erdősovým číslem 1.

Ocenění bývalým režimem: laureát státní ceny, nositel Řádu práce a Řádu republiky.

Na Matfyzu probíhá neformální přijímací akt nových studentů, tzv. jarníkování – po slibu jsou nastoupivší prváci „praštěni“ do hlavy učebnicí integrálního a diferenciálního počtu – prvními dvěma díly Jarníkovy matematické analýzy.

1980 – Na blízkém východě propukl válečný konflikt, když irácká vojska Saddáma Husajna vstoupila na území Iránu. Iránský ajatoláh Chomejní totiž vyzýval Iráčany ke svržení Husajna. Skutečným důvodem byla však Husajnova snaha zmocnit se pohraniční oblasti Chúzestán.

Po letních stávkách polských dělníků byl založen první nezávislý odborový svaz za železnou oponou - Solidarita. Předsedou svazu byl zvolen elektrikář Lech Walesa.

Zemřel Bohuš Záhorský, český herec (* 5. února 1906)

2002 – Proběhlo kompletní přečíslování všech telefonních stanic podle rozhodnutí ČTÚ. Přečíslování se netýkalo jen klientů Českého Telecomu, ale všech telefonních čísel, protože zanikl původní číselný plán a místo meziměstských předvoleb a účastnických čísel dostala každá přípojka devítimístné, takzvané národní telefonní číslo.

2007 - Zemřel Marcel Marceau, francouzský mim a herec (* 22. března 1923)

Svátky:

Svátek mají Darina, Mořic a druhové, Emeram.

V občanském kalendáři má dnes svátek Darina. Toto jihoslovanské jméno se vykládá buď jako "dáreček" či "dar", nebo v jiném případě, je-li základem jméno Darie, znamená, že "nositelka tohoto jména je držitelkou dobra".

V církevním kalendáři je dnes připomínán Mořic. Toto jméno latinského původu má dnes mnoho různých podob. Jednak zní, jak je uvedeno, jindy je můžeme nalézt v podobě Moric nebo také Moris. Jméno znamená, že "jeho majitel pocházel z Mauretánie". Byl to tedy Maur nebo také mouřenín. V hebrejštině však existuje ještě jedno vysvětlení. Zde je základem slovo móri čili "můj učitel".

V kalendáři však dnes není připomínán sám. Jsou s ním zde i jeho druhové Exsuper, Kandid, Viktor, Innocenc a Vital, jakož i další křesťanští vojáci, kteří pocházeli z Théb v Horním Egyptě a podstoupili mučednickou smrt u Agauna ve Wallisu, místa, které je dnes známo jako Sv. Mořic (Švýcarsko). Podle věrohodného podání byli všichni tito vojáci i se svým velitelem Mořicem nuceni pronásledovat křesťany. Stalo se tak v roce 302, kdy římský císař Diokletianus a jeho spoluvládce Maximianus tvrdě zaútočili na všechny přívržence Kristova náboženství. Vojáci se však zdráhali krutého rozkazu uposlechnout. Tu dal Maximianus pro výstrahu zavraždit každého desátého muže legie. Avšak postoj těch, kteří přežili, se nezměnil. Situace se tedy opakovala stále znovu a znovu. Pokaždé zemřel každý desátý, až nezbyl nikdo. Tak vešla do dějin krvavá lázeň v Agaunu.

Ostatky mučedníků byly nalezeny roku 380. Walliský biskup Theodor nechal nad tragickým pohřebištěm postavit malý kostelík. Svatyně na úpatí skalní stěny na staré silnici z Galie do Itálie se brzy stala poutním místem. Později byl kostel rozšířen a vedle něj byl postaven hospic. V roce 1128 přijali zde usedlí mniši augustiniánskou řeholi, jinak byli zcela samostatní. Ani dnes není klášter sv. Mořice, jak byl nazván, podřízen žádnému biskupství. Zdejší opaté mají od roku 1840 titulární hodnost biskupa betlémského a vedle toho jim od roku 1782 až do roku 1951 dokonce patřil hraběcí titul. Tento klášter má však ještě jednu zvláštnost: jeho chrámový poklad je nejvýznamnějším z celého Švýcarska. Ostatky mučedníků jsou uloženy ve skvostných relikviářích. Nejpozoruhodnějším dílem je schránka sv. Mořice a relikviář Kandidovy hlavy. Obojí nechal zhotovit jako dar dům savojský.

Překrásný obraz nazvaný Mučednictví sv. Mořice a jeho thébské legie vytvořil v roce 1582 El Greco. Působivé dílo je dnes uloženo v klášteře Escorialu v Madridě. Úcta ke sv. Mořicovi se rozšířila po celém světě, vedle Švýcarska jsou svatomořická poutní místa i u nás. Nejznámější z nich jistě v Olomouci a Kroměříži.

Dalším dnešním světcem je Emeram. Pocházel snad z Poitiers ve Francii, kde přijal i svěcení na misijního biskupa. Za své sídlo si zvolil Řezno, odkud vyrážel a putoval zemí a kázal. Ve třetím roce své misijní činnosti chtěl Emeram cestovat do Říma, aby podal o své práci zprávu papeži. Na cestě tam se ovšem velice nešťastně zapletl. Vévodova dcera čekala dítě, aniž by dala vědět, kdo je jeho otcem. Aby ji biskup Emeram ochránil, prohlásil, že otcem je on. To však neměl dělat, neboť na základě jeho výpovědi dal Lantpert, vévodův syn, biskupa pronásledovat a po jeho chycení bez milosti v Řezně mučit. Nebohého muže nejprve přivázali na žebřík, pak mu vypíchli oči, vyrvali jazyk z úst a usekli mu ruce a nohy. Na následky mučení Emeram ve strašlivých bolestech skonal. Stalo se tak asi kolem roku 652.

Když se prokázala nebožákova nevinna, nechal vévoda mrtvolu zavražděného přenést do kostela sv. Jiří v Řezně. Emeramova původní krypta v dnešním farním kostele sv. Emerama, který vznikl kolem roku 740, byla nezvěstná až do roku 1894. Leží pod hlavní apsidou a je spojena chodbou s Ramwoldovou kryptou, která byla zřízena roku 980.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze