Chlapi nebrečí

Říká se to. Stydíme se za to. Stydíme se brečet. Je nám to ke škodě, protože neumíme slzami spláchnout to dobré ani to zlé. Málokterý z nás se k tomu přizná. Tohle je taková malá vzpomínka. Takové malé vyznání chlapa chlapovi.

V první polovině osmdesátých let jsem pracoval v Mladé Boleslavi v textilce, kapelu i většinu kamarádů jsem měl v Praze, díky neustálému máčení rukou v chlornanu sodném (savo) jsem měl nehty jako papír a s tím spojené problémy s hraním na kytaru. Tak jsem si jednoduše řekl: „A dost!”. Prolétl jsem inzeráty v Rudém právu, kde by se našla práce pro chemika. Hlavním kritériem bylo bydlení. Hledal a našel. Dal jsem výpověď a hurá, nová kapitola života...

Za pár týdnů jsem nastoupil jako směnový mistr do fabriky Safina n.p. ve Vestci u Jesenice. Bydlení v příjemné garsonce – pohoda. Moderní, čerstvě postavená čistička odpadních vod a zajímavá práce. Místo třiceti podřízených ženských jako podřízení jen dva starší pánové. Do Prahy coby kamenem dohodil. Co víc si přát. Oba pánové se jmenovali Pavel B. Příjmení měli sice rozdílná, ale to jen tak mimochodem. Stejně budu psát jen o jednom z nich.

Pavlovi bylo kolem šedesáti a měl za sebou bohatý život. Byl svého času nejstarším studentem Karlovy univerzity. Jak k tomu došlo? Nastoupil jako běžný student a studoval tuším na pedagogické fakultě zeměpis. Po necelých čtyřech letech studia, téměř před koncem se šíleně zamiloval do dívky, která studovala filosofii. Vykašlal se na svůj obor a začal od prvního ročníku se svou vyvolenou. Tato situace se s jinými dívkami opakovala ještě nejméně jednou. Když už skutečně studium končil na přírodovědecké fakultě přišel rok 1968, normalizace a vyhazov. Dělal šéfa laboratoří v nějakém výzkumáku, odkud ho kvůli pití vyhodili a on skončil jako dělník a můj podřízený v Safině.

Pavel, ač mrňavý, hubený, rtuťovitý dědek, byl takový ten pábitel, takový ten krásný blázen žijící život plnými doušky. Hodně jsem se od něj učil. Psal písňové texty, byl muzikant, měl hodně načteno. Při nočních směnách jsme se bavili o historii, filosofii, o muzice... Udělali jsme spolu jeden zlepšovák, který ušetřil fabrice statisíce. Pracovali jsme na něm několik měsíců. To jenom proto, abychom pak byli pozváni na nějakou konferenci v Ostravě, kde jsme dostali po pětistovce a rouru s diplomem od soudruha ministra. A hlavouni z fabriky si namastili kapsy. Tak jsme se v tom hotelu Atom prostě ožrali a řekli si ať si trhnou nohou, od nás už nic neuvidí, stejně jsme to nedělali pro peníze, ale proto, že nás to bavilo.

Pracoval jsem s ním asi dva roky, pak mě osud zavál někam jinam. Občas jsme se scházeli, tak dvakrát do roka. Poslední dopis, který od něj mám, bylo blahopřání k mé svatbě. Pak jsem dostal až parte. A tenkrát jsem brečel, brečel jako želva a při tom děkoval Bohu, že jsem se s ním mohl setkat. Díky Pavle!