Jak jsem potkal múzy

Múzy (řec. músai, lat. Musae) jsou v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jsou to bohyně všech (múzických) umění. Dnes vám budu vyprávět o setkání s Thalií.

Múz bylo celkem devět. Každá z nich měla svůj resort a většina z nich i nějaký symbol. Byly to:

Kalliopé („s krásným hlasem“) - epické básnictví; mívala voskové tabulky a rydlo

Euterpé („obveselující“) - hudba; zobrazována jako dívka s flétnou

Erató („láskyplná“) - milostná poezie; zobrazována s lyrou v levé ruce a s Erótem

Thaleia („sváteční, kvetoucí“) - veselé básnictví a komedie; mívala divadelní škrabošku a pastýřskou hůl

Melpomené („zpívající“) - tragédie; mívala tragickou masku a hlavu zdobenou břečťanem

Terpsichoré („tančící v kruhu“) - tanec; mívala lyru

Kleió („oslavující“) - dějepisectví; mívala svitek rukopisu

Úrania („nebeská“) - astronomie; mívala glóbus

Polyhymnia („mnohozpěvná“) - hymnický a sborový zpěv; neměla žádné symboly, bývala zobrazována zahalená a zamyšlená.

Inu, dost bylo hnidopišského poučování, vrhněme se k vlastnímu vyprávění.

 Na podzim roku 1983 jsem se vrátil z vojny do rodného města a zjistil, že tu, co se kultury týče, naprosto "chcípnul pes". V Mladé Boleslavi té doby bylo možné jít do kina nebo na diskotéku pro puberťáky. Pro mladé kolem pětadvaceti tam nebylo lautr nic.

 Tak jsme s kamarády dali hlavy dohromady a pod hlavičkou (tenkrát to jinak nešlo) DK ROH AZNP jsme založili Klub mladých.

Naším prvním počinem byly tzv. rockotéky. Pouštěli jsme tematické desky, jeden večer třeba Rolling Stones, druhý Pink Floyd atd. K tomu jsme vedli "moudré" řeči a měli radost, jak nám to holky z ekonomky a ze zdrávky baštěj'.

 Další věcí byl měsíčník, který se jmenoval BUMM (Bulletin Umělecké Mladoboleslavské Mládeže), tam jsme například vyrazili na sérii rozhovorů s příbuznými a známými Václava Hraběte, ale o tom snad v některém z příštích blogů. Ale vraťme se k slíbenému divadlu.

 Divadlo jsme pochopitelně dělali taky, bylo to scénické pásmo galantní poezie, které jsem režijně pojal tak, že jsme si půjčili figuríny z Oděvů, na začátku byly na jevišti ty figuríny a také herci ve "štronzu". Průvodce pořadu divákům vysvětlil, co to je ta galantní poezie a kouzelnou hůlkou "probouzel" jednotlivé aktéry, kteří odehráli a odrecitovali svou část a odešli. Když na scéně zůstaly jen figuríny, principál řekl, že tento večer jsme zkusili probudit ducha galantní poesie, a že něco si zas necháme na příště. Opona, potlesk, děkovačka. Lidem se to líbilo a mělo to úspěch.

 Po nějaké době jsem byl vyslán na tzv. "Tvůrčí dílnu" - víkendovou nalejvárnu nápadů pro autory, režiséry, herce a podobnou havěť. Tam jsme jako první dělali hereckou etudu nazvanou Smrtonosné včely. Zastávka autobusu, telefonní budka, v popředí se pinoží párek milenců, stará baba, opilec a slepec. Přiletí hejno smrtonosných včel, všichni zmínění se snaží narvat do té budky a navzájem se pozabíjejí.

 Režírovala to tenkrát paní Jarmila Černíková - Drobná. To mi připomnělo vzpomínku z dětství, kdy jsem v rádiu slýchával "... režijměla Jarmila Černíková - Drobná" a mě vrtalo hlavou, co znamená sloveso režijmět. :-) Ale vraťme se na scénu.

 Původně jsem měl hrát onoho opilce. Ač jsem dnes zkušený pijan, tenkrát jsem jím nebyl a paní Jarmila po půlhodině praštila deskama do stolu a zařvala: "Člověče, byl vy jste vůbec někdy ožralej?" Načež vyprávěla historku, jak dorazila ráno po tahu na DAMU a na jedné noze měla ponožku bez boty a na druhé botu bez ponožky. Ale o tom také někdy jindy. Zase jsem se zakecal. :-)

 Nakonec jsem hrál onoho slepce, tak jsem žral metody pana Stanislavského, že v neděli večer před premiérou jsem hodil po městě a byl jsem nenávistnej starej slepec, nasranej na celej svět. Následovala kýžená premiéra. Těch etud tam bylo pochopitelně povícero. Lidem se to líbilo, plácali i nějaká ta děkovačka byla. No a pak jsme si sedli a páni režiséři, dramaturci a muzikanti začali pitvat, co kde kdo zmršil, nebo zahrál dobře. Myslel jsem, že mě pošlou s odpuštěním do prdele a budu mít klid. Houby s octem, ta parta lumpů mě poslala na Lidovou konzervatoř...

 Pokračování příště