Vzpomínáček - 23. prosince - Vincent Van Gogh a Lavrentij Berija

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 23. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Papežská klatba na Jiřího z Poděbrad, Fridrich opustil Slezsko, celní řád pro české země, nová berní soustava, Palackého představa etnického federalismu, Vincent Van Gogh a jeho ucho, nařízení o politických stranách, potopení lodi Alstenrufer, v Bellových laboratořích předveden tranzistor, Lavrentij Berija, 23. prosinec 1967-1970, Taťána Kuchařová, stříhání železné opony, pohřeb Václava Havla..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1466 – Papež Pavel II. uvalil na Jiřího z Poděbrad papežskou klatbu, prohlásil ho za kacíře a sesadil jej z trůnu.

Všichni jeho poddaní byli tím zbaveni vůči němu poslušnosti. Současně vyhlásil proti kališnickým Čechám křižáckou výpravu.

1620 – Král Fridrich po neúspěšných výzvách k novému protihabsburskému boji musel opustit se svým dvorem Slezsko a odebral se do Haagu (v doprovodu nejvyššího kancléře a prezidenta direktoria Václava Viléma z Roupova), kam dorazil v polovině dubna.

1752 – Vydán celní řád pro české země, jenž odstraňoval celní poplatky mezi Čechami, Moravou a Slezskem a naopak vysokými dovozními cly chránil domácí výrobu (zejména proti dovozu z pruského Slezska).

1817 – Vydán patent o zavedení nové berní soustavy, jejímž základem měl být přesný soupis a trigonometrické vyměření veškeré půdy; vyměřovací komise současně stanovily bonitu a výnosnost každé parcely. Zdlouhavé práce na tzv. stabilním katastru trvaly až do roku 1861. Celkem bylo vyměřeno 12 696 katastrálních obcí, z nichž každá obdržela indikační skicu (katastrální mapu v měřítku 1 : 2880); dodnes slouží jako podklad pro katastrální kartografickou evidenci pozemků.

1849 – V Národních novinách uveřejnil F. Palacký článek O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousích, v němž podrobně vysvětlil svou představu etnického federalismu a varoval vídeňskou vládu před centralizačními kroky. Krátce nato (14. ledna 1850) se Palacký vzdal veřejným prohlášením další politické činnosti.

1888 – V důsledku záchvatu duševní poruchy si nizozemský malíř Vincent Van Gogh údajně odřezal kus levého ucha a dal ho prostitutce.

Němečtí vědci přišli s novou teorií, jak přišel slavný holandský malíř Vincent van Gogh o ucho.

Dosud se předpokládalo, že si ho v roce 1888 uřízl v depresi či z nešťastné lásky.

Akademici Hans Kaufmann a Rita Wildegansová tvrdí, že mu ucho usekl jeho kamarád, malíř Paul Gauguin, a pak to oba společně tajili, aby Gauguin nemusel před soud.

Malíři a přátelé se hádali v jihofrancouzském městě Arles před jedním z nevěstinců. Gauguin, který rád šermoval, přitom odsekl Holanďanovi ucho šavlí.

Vědci to tvrdí v knize Van Goghovo ucho: Paul Gauguin a pakt mlčení, na které pracovali deset let. Studovali množství policejních zápisů, svědeckých výpovědí a dopisů z pozůstalosti obou umělců.

Tradiční verze je podle autorů knihy plná rozporů a nepravděpodobností, navíc ji nepotvrzují žádní nezávislí svědci. Jediné, co není jasné, je to, zda Gauguin zranil kolegu nechtěně či úmyslně.

Van Gogh useklé ucho poté zabalil do kapesníku a dal jedné z prostitutek. V roce 1890 spáchal umělec sebevraždu, zastřelil se. Gauguin odjel na Tahiti a vytvořil tam svá nejlepší díla.

1938 – Vláda vydala nařízení o politických stranách (č. 355 Sb.), podle něhož mohly být napříště zakládány strany pouze se svolením vlády, která postupovala podle svého uvážení.

1943 – Příslušníci 311. československé bombardovací perutě potopili německou loď Alsterufer. Českoslovenští letci se podíleli na vzdušné obraně Velké Británie, na přípravě invaze a účastnili se i náletů na Německo. Ztráty činily na 560 mrtvých letců.

1947 – V Bellových laboratořích byl poprvé předveden tranzistor, vynalezený Johnem Bardeenem,Walterem Brattainem a Williamem Shockleym.

1953 – Byl popraven Lavrentij Pavlovič Berija, sovětský politik a Stalinův osobní přítel (* 29. března 1899)

Lavrentij Pavlovič Berija (* 29. března 1899 – 23. prosince 1953) byl sovětský politik jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra řídil.

Po Stalinově smrti neustál souboj s Chruščovem o moc a byl za podíl na Stalinových zločinech a za zločiny vlastní odsouzen k smrti a popraven.

Narodil se v chudé zemědělské rodině v Abcházii. Od 16 let studoval v Baku na technické stavební škole.

Zde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu.

Po vystoupení z války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika.

V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně musavat, do které naoko vstoupil.

Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky.

V ázerbájdžánské Čece se rychle vypracoval na jednoho z nejspolehlivějších terénních pracovníků a brzy se stal šéfem operačního oddělení. Koncem roku 1921 byl přeložen ze stejné funkce do významnější v Gruzii. V roce 1924 zde pod jeho vedením Čeka, policie a armáda potlačily protibolševické povstání, načež zorganizoval pro výstrahu veřejné popravy cca 10 000 lidí. V Moskvě se ovšem objevil názor, že zásah byl až nepřiměřeně brutální a že povstání samo bylo koneckonců vyvoláno nepřiměřenou brutalitou (zejména ze strany Čeky) a do Gruzie byl vyslán Stalinův blízký spolupracovník Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze. Berija si ovšem dal velký pozor, aby bylo tomuto muži jasné, že jej obdivuje a plně podporuje, a zároveň velmi horlivě podlézal Stalinovi (pro toho postavil vilu a dával mu najevo svoji absolutní věrnost). Není tedy překvapující, že Ordžonikidze nakonec dospěl k závěru, že vše bylo v naprostém pořádku.

Roku 1926 se stal šéfem gruzínské OGPU. V této funkci se projevoval brutalitou, která byla neobvyklá i na tehdejší SSSR a intrikami proti místním politikům, kteří měli sabotovat jeho práci a štvát lid proti Moskvě. Zároveň začal sbírat všechny možné kompromitující materiály na ostatní funkcionáře - jak pro pracovní použití (měl-li být funkcionář odstraněn, přidaly se do spisu), tak pro osobní potřebu (aby mohl dotyčné vydírat a ovládat).

Postupem času se stal prakticky neomezeným pánem Gruzie, neboť 2/3 teoreticky nadřízených nebo nezávislých funkcionářů strany mělo strach, že je může poslat na popraviště prostě proto, že je to Stalinův přítel, a zbylá věděla, že je může poslat na popraviště, protože na ně má k dispozici kompromitující materiály. V roce 1931 se mu podařilo za pomoci intrik zkompromitovat svého přímého nadřízeného, šéfa zakavkazské OGPU a Stalin jej promptně jmenoval na jeho místo. Krátce poté jej nechal jmenovat prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a druhým tajemníkem ÚV zakavkazské komunistické strany, obé přes zoufalé protesty drtivé většiny obou uskupení. Krátce poté se stal šéfem strany pro celé Zakavkazsko. V roce 1935 vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, jejíž hlavním přínosem bylo, že tyto dějiny zcela přepsala, když monstrózně navýšila roli Stalina a některé výrazné osobnosti vůbec nejmenovala. Kniha se stala bestselerem a její „autor“ Berija prorazil do nejvyšší politiky (skutečného autora, Jermolaje Alexejeviče Nediju, nechal Berija později zastřelit).

V době začínající Velké čistky byl jejím hlavním vykonavatelem pro oblast Zakavkazska. Jeho a Stalinovi nepřátelé začali umírat na nečekané infarkty, nešťastné nehody a sebevraždy zastřelením. Dostalo se i na historiky, kteří zpochybňovali serióznost a pravdivost jeho „historické práce“. Existují reálná podezření, že některé oběti zlikvidoval z ryze soukromých potřeb, aniž by se někoho ptal. Dodatečně to pak vždy odůvodnil jejich „podvratnou činností“. Často své oběti popravoval osobně. V roce 1937 bylo v Gruzii nejvíce zatčených na obyvatele z celého SSSR a byl zde i jeden z nejvyšších poměrů popravený - zatčený (ve prospěch popravených).

V srpnu 1938 jej Stalin jmenoval mužem číslo 2 v NKVD a 25. listopadu 1938 postoupil ještě výš: stal se lidovým komisařem vnitra.

Po Stalinově smrti začal Berija usilovat o získání absolutní moci v SSSR. K dosažení tohoto cíle neváhal zásadně změnit své politické postoje; zasazoval se o odsouzení Stalinových zločinů a rehabilitaci jejich obětí, ba dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a tržní principy v socialistickém hospodářství. Jeho političtí oponenti si byli dobře vědomi nebezpečí, které by pro ně vyplývalo z Berijova setrvání u moci; i díky tomu byl v kremelském boji o moc nakonec úspěšnější Chruščov, který posléze nechal Beriju zatknout a odsoudit za jeho zločiny k trestu smrti.

1967 – Francouzský Le Monde otiskuje článek o zasedání ÚV KSČ (konalo se 19. – 21. 12.) pod názvem Ústřední výbor KSČ nevyřešil krizi ve vedení strany. Zejména vedení KSČ se rozdělilo v otázkách rozdělení funkcí prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ.

1968 – Lord Bertrand Russell ve Velké Británii a 62 dalších intelektuálů vyzvali Sovětský svaz, aby okamžitě stáhl svá vojska a tajnou policii KGB z Československa a aby přestal pronásledovat spisovatele. Oznámili zároveň plány na svolání mezinárodní konference, která by protestovala proti okupaci Československa.

Do redakcí sdělovacích prostředků začínají přicházet první rozhořčené rezoluce s požadavkem setrvání J. Smrkovského ve funkci předsedy Národního shromáždění. Nechybějí ani výzvy ke stávkám z různých závodů.

Prezident republiky zve na Pražský hrad A. Dubčeka, O. Černíka, G. Husáka a Č. Císaře, aby ztlumil rozbouřenou atmosféru kolem požadavku Slováků mít svého zástupce ve funkci předsedy Federálního shromáždění. G. Husák ostře zaútočil na české novináře a „jiné nacionalisty“, kteří upírají Slovákům zaujmout ve federaci rovnoprávné postavení.

1969 – Vládním usnesením se nařizovalo zavést systém absolutního plánování, ve kterém jsou úkoly beze zbytku a jednotně dovedeny až k těm, kteří se jimi mají řídit; bylo obnoveno centralizované plánování a stimulování výroby na základě ukazatele hrubé výroby.

1970 – Ministerstvo vnitra zaregistrovalo nové tvůrčí svazy: Svaz českých spisovatelů (předseda přípravného výboru Josef Kainar), Svaz českých dramatických umělců (předsedkyně přípravného výboruJiřina Švorcová), Svaz českých výtvarných umělců (předsedou přípravného výboru Jaroslav Grus), Svaz českých skladatelů a koncertních umělců (předsedou přípravného výboru Josef Páleníček).

1987 – Narodila se Taťána Kuchařová, modelka, Miss World 2006

1989 – V místě zvaném Hraničky (u Rozvadova) došlo k symbolickému přestřižení drátěných zátarasů ministry zahraničí ČSSR a SRN (J. Dienstbierem a H.-D. Genscherem); "železná opona" padla.

V nápravném zařízení v Banské Bystrici vznikly po nevyjasněné smrti jednoho z odsouzených nepokoje, které se později rozšíříly i do dalších NZ. Cílem protestů bylo zlepšení životních podmínek odsouzených.

2011 - Proběhl státní pohřeb Václava Havla.

Svátky:

Svátek mají Vlasta, Jan (Kentský) a Viktorie.

Dnes má v občanském i římském církevním kalendáři svátek Vlasta. Toto staré české jméno známe z pověsti o dívčí válce. Je asi ženským protějškem zaniklého mužského jména Vlast a "vlast" také znamená, i když původní význam slova byl "majetek", "moc" a "vláda".

Vlasta byla přítelkyní slavné kněžny Libuše a po její smrti zvedla odbojný meč proti mužské nadvládě Přemyslových soudruhů. Ženy se opevnily na hradě zvaném Děvín a prý mužům docela zatápěly. Podle starých pramenů tkvěla příčina všeho rozbroje v nespokojenosti žen s tím, jak muži "plní" své manželské povinnosti. Odboj prý začal po památném Vlastině projevu, který zahájila těmito slovy: "Podrobme si ty bradaté kozly, kteří ani nad sebou moci nemají, zpíjejíce se do němoty každou noc. Zvítězíme-li nad nimi, učiníme z nich, co chceme." Tato řeč se prý dívkám zalíbila, a mnoho jich opustilo rodinný krb. Vlasta je pečlivě vyzbrojila a vycvičila k boji. V první bitvě byli mužové na hlavu poraženi a trvalo jim půl roku, než se ze svých ran zhojili. Zpupnost žen neobyčejně vzrostla a Vlasta z Děvína hlásala: "Chceme a kážeme, aby každá dívka toho muže měla, kterého by si sama vybrala, aby žena byla paní a muž otrokem." Pomineme-li útočné fráze, je z výroku patrné, že ženám začali muži poněkud chybět. Zanedlouho se obě strany opět střetly v boji. Hnána nenávistí, pronikla Vlasta hluboko v mužské vojsko a bídně zhynula. Ostatní ženy, vidouce skon své velitelky, se mužům okamžitě poddali - a tak jest do dnešních časů.

V církevním kalendáři má svátek Jan zvaný Kentský nebo také z Krakova, který patří v sousedním Polsku k jedněm z nejuctívanějších světců. Jan se narodil 23. června roku 1390 v Kętech (Polsko). Odtud také pochází jeho pozdější příjmení Cantius. Jan se velice dobře učil, dotáhl to až na profesora teologie a kanovníka krakovské univerzity. Čtyřikrát navštívil Řím a jednou Jeruzalém. Na tom by nebylo až tak mnoho divného, ale on své poutě vykonal pěšky. Při svých cestách všude šířil lásku a přátelství, a tak není divu, že byl uctíván jako světec již za svého života. Zemřel 24. prosince roku 1473 a byl pochován v univerzitním kostele sv. Anny v Krakově. Dodnes je tam zachován jeho byt a soukromá kaple, obojí na půdě univerzity. V roce 1767 prohlásil Jana za svatého papež Klement XIII. Dříve se Janův svátek slavil 20. října. Při novém uspořádání římského kalendáře v roce 1969 byla jeho památka stanovena na dnešní den.

Dnes bychom nalezli v kalendáři také jméno Viktorie, jež má dle občanského kalendáře svátek již 10. března. Jde o Viktorii Římskou, která byla umučena kolem roku 305 v Římě. Udal ji prý její pohanský manžel, kat ji údajně popravil mečem. Podle jiné verze byla roztrhána v amfiteátru býkem.

Dnešní den je v keltském kalendáři jediným v roce, který není ovládán žádným stromem ani odpovídajícím ogamským písmenem. Jeho jméno Tajemství neopracovaného kamene vyjadřuje kvalitu teoreticky možného ve všech věcech.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze