Bylo nádherné jasné letní odpoledne. Odpoledne jako vystřižené z katalogu cestovních kanceláří. Nádherné zlaté slunce, které nepálí, ale příjemně hřeje. Kvetoucí kytky jako skvostný koberec. Svěží zelená tráva vybízející k lelkování a snění. A tak jsem v té trávě prostě ležel, okusoval stéblo trávy, lelkoval a snil.
Najednou se kousek ode mě v té trávě objevil přelud. Víla, která tam tančila, oblečená jen v tričku a kalhotkách. Byla nádherná. Křehoučká vílí postavička. Zlaté vlasy jí padaly na záda a soupeřily se zlatem hřejícího sluníčka. Zlatavé chloupky na pažích zářily jak perly. Úplně jsem zapomněl, že jsem jí před pár hodinami zpíval. Tak jsem byl zpitomělý.
Zahodil jsem rozžvýkané stéblo a radostně zavolal „Blanko, Blaničko...” Přitančila ke mně usmála se, zvonivý hlásek zacinkal „Vlastíku...” Dívali jsme se do očí a na celém světě nebyl nikdo. Nikdo kromě nás dvou.
Díval jsem se do těch modrých očí, které trumfly blankyt nebe nad námi a připadal si jako princ z pohádky. Sklonil jsem se k ní. Políbili jsme se. Svět se zastavil. Bylo to nádherné.
Bylo to nádherné. Bylo jasné letní odpoledne. Odpoledne jako vystřižené z katalogu cestovních kanceláří. Nádherné zlaté slunce, které nepálí, ale příjemně hřeje. Kvetoucí kytky jako skvostný koberec. A pak přišla máma a odvedla mě ze školky.
