Zkáza Pompejí, Rudolf II. předstoupil před český stavovský sněm, protireformační komise, Společnost vlasteneckých přátel umění - předchůdce dnešní Národní galerie, první veřejný český ples v Praze, „masopustní“ vláda, Jean Becquerel, česko-německé vyrovnávací konference, Bohumil Záhorský, nábor do československé vojenské jednotky v Buzuluku, 5. únor 1969, Mariner 10, Platební dohoda mezi ČR a SR, útok na Írán není „na pořadu dne“, Dana Vávrová...
Události:
62 – Zemětřesení a sopečná činnost zničila asi 60 procent Pompejí.
1422 – Zrušena jednota pražských měst, kritika J. Želivského.
1577 – Rudolf II. poprvé předstoupil před český stavovský sněm jako nový panovník.
1627 – V Praze začala pracovat zvláštní protireformační komise.
1796 – Skupina osmi osvícenských aristokratů v čele s hrabětem Františkem Šternberkem (opozičně naladěná proti vídeňskému centralismu) založila Společnost vlasteneckých přátel umění s cílem zřídit obrazárnu a založit výtvarnou školu.
1840 – V konviktském sále na Starém Městě v Praze se konal první veřejný český ples; myšlenka vzešla z řad mladých českých měšťanů, jeho organizátorem byl J. K. Tyl se svými přáteli (J. B. Pichl, V. B. Nebeský, K. Sabina). Druhý ples se pořádal 3. února 1841 na Barvířském ostrově (dnešním Slovanském ostrově) za účasti dva a půl tisíce lidí; největší účast (3 tisíce lidí) byla na třetím českém bále v roce 1842 v Stögrově redutním sále v Růžové ulici. České plesy probíhaly i v dalších letech, ale jejich význam se zvolna ztrácel. Postupně pronikaly plesy i do jiných měst (Kutná Hora, Mladá Boleslav, Čáslav, Domažlice, Jindřichův Hradec, Benešov, Jičín, Slaný, Plzeň aj.).
1871 – Panovník jmenoval novou, "masopustní" vládu v čele s hrabětem K. Hohenwartem; ve vládě zasedali i dva konzervativní Češi (původem) - K. Habietinek jako ministr justice a J. Jireček jako ministr kultu a vyučování. Nový kabinet měl vypracovat oboustranně přijatelné podmínky rakousko-českého vyrovnání. Několikaměsíční jednání vedl ze strany vlády ministr A. Schäffle a ze strany českých liberálů F. L. Rieger, A. Pražák a hrabě Clam-Martinic; probíhala střídavě v Praze a ve Vídni.
1878 – Narodil se Jean Becquerel, francouzský fyzik († 4. července 1953)
1900 – Ve Vídni byly zahájeny česko-německé vyrovnávací konference, svolané předsedou vlády Koerberem za účasti 13 stran (ale bez přítomnosti nacionálně radikálních stran). Bylo to první setkání českých a německých zástupců od punktačních jednání (1890); jednání skončila neúspěšně.
1906 – Narodil se Bohumil Záhorský, český herec († 22. září 1980)
Bohuš Záhorský, vlastním jménem Bohumil Záhorský, se narodil 5. února 1906 v Praze.
Jeho otec byl prof. ČVUT Jan Záhorský (1872 – 1951). Jeho druhou ženou byla od 1971 herečka Vlasta Fabianová (1912 – 1991).
V dětství se velmi nadchl pro divadlo. Z kvinty reálného gymnázia odešel roku 1923 na Státní konzervatoř.
Jako konzervatorista účinkoval pod pseudonymem Bóža Horský v experimentálních studijních představeních M. Jareše a J. Frejky (1924 – 1925). V roce 1925 přerušil studia a začal hrát.
Přešel do divadla Rokoko (1925). Poté hrál ve společnosti manželů Steimarových (1925), Uměleckém studiu V. Gamzy (1926 – 1927), Frejkově Dada (1927 – 1929) a Moderním studiu (1929). Současně byl v letech 1927 – 1929 součástí voice – bandu E. F. Buriana.
Odešel do Národního divadla v Brně (1929 až 1931) a odtud s Jindřichem Honzlem do pražského Osvobozeného divadla (1931 – 1935). Hrál v Novém divadle (1935), opět v Osvobozeném (1935 – 1938), v Akropolisu (1938), v divadle u Nováků (1938 – 1940), v Nezávislém divadle (1940 – 1944) a v Intimním divadle (1944 – 1945). I po osvobození zůstal na stejné scéně, která byla přejmenována na Realistické divadlo (1945 – 1946). Nakonec zakotvil v činohře Národního divadla (1946 – 1977), odkud odešel roku 1970 na odpočinek.
Na začátku byl Záhorský poznamenán avantgardními soubory, u nichž si osvojil jevištní práci a skvělé ovládání těla a hlasu. Hrál milovníky s komickým nádechem a po příchodu do Osvobozeného divadla vytvářel skvělé postavy se smyslem pro satiru (Carriera v „Oslu a stínu“, Dexler v „Rubu a líci“ a starosta z „Těžké Barbory“). Později, zejména na prknech ND, se Záhorský vyvinul na skvělého realistického herce. Zprvu byl v Národním obsazován do malých rolí („Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“) a poté jeho role nabývaly na významu. Bravurně zvládal studie nenaplněných životů („Podzimní zahrady“, „Racek“, „Višňový sad“) a malé lidi milující život s neodolatelným humorem („Cyrano z Bergeracu“, „Strakonický dudák“). Ztvárňoval různé charaktery („Ljubov Jarová“, „Hadrián z Římsů“). Vytvářel postavy, díky menší a zavalitější postavě, nenápadnými detaily s bohatým asociativním obsahem a dokázal naplnit jejich realistickou hloubku.
V roce 1932 si ho všiml film. Účinkování ve filmu mu „zajistili“ W + V, když hrál v jejich filmech PUDR A BENZÍN (1932), HEJ RUP! (1934), U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934) a SVĚT PATŘÍ NÁM (1937). Tak se protloukal filmem ve třicátých a čtyřicátých letech v malých rolích úředníků, policistů, šéfů, sekretářů zlodějíčků či redaktorů (ULIČKA V RÁJI, TŘI VEJCE DO SKLA, KDYBYCH BYL TÁTOU, ADVOKÁTKA VĚRA, ZLATÝ ČLOVĚK, VESELÁ BÍDA, KATAKOMBY, ROZTOMILÝ ČLOVĚK, GABRIELA, DRUHÁ SMĚNA, DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ, ŠŤASTNOU CESTU, U PĚTI VEVEREK, PAKLÍČ a mnoho dalších).
Po válce již ztělesňoval větší postavy: dědeček (VES V POHRANIČÍ), úlisný komoří Lang (CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV PEKAŘ), konšel (JAN HUS), sedlák (PROTI VŠEM), král (HRÁTKY S ČERTEM), Pánbůh (DAŘBUJÁN A PANDRHOLA), ředitel gymnázia (VYŠŠÍ PRINCIP), stařeček Goodmann (LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA), král Dobromysl Veselý (ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA), senilní a zapomětlivý děda Kostka (PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA), další děda (LÉTO S KOVBOJEM), starý Josef (NÁŠ DĚDEK JOSEF), profesor (HRA O JABLKO). Naposledy se divákům tento oblíbený herec uvedl jako starý Helliberg ve Vláčilově životopisném snímku KONCERT NA KONCI LÉTA (1979). U několika filmů a dokumentů se uplatnil jako komentátor (například oblíbený večerníčkový seriál KRKONOŠSKÉ POHÁDKY).
Hojně byl využíván v rozhlase, dabingu a televizi (televizní inscenace MEDVĚD, LUCERNA, TCHÝNĚ, BŘETISLAV A JITKA apod. a seriály ROZSUDEK, F. L. VĚK, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO či ŽENA ZA PULTEM). Roku 1947 obdržel Cenu země České za herecký výkon ve VSI V POHRANIČÍ. V roce 1956 získal titul Zasloužilého umělce, Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), jmenování Národním umělcem (1966) a Zasloužilým členem Národního divadla (1975) a Cenu Jaroslava Průchy (1978). Jedna z největších postav českého divadla 20. století Bohuš Záhorský zemřel 22. září 1980 v Praze ve věku sedmdesáti čtyř let. Jeho druhá žena, herečka Vlasta Fabianová, ho přežila o celých jedenáct let.
1942 – Vyhlášen nábor do československé vojenské jednotky v SSSR, která byla soustředěna v Buzuluku (základ jednotky tvořilo 93 vojáků v čele s L. Svobodou).
1969 – Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení k výsledkům lednového pléna a dále odsoudilo ilegálně vydanou brožuru „Politik dvou tváří“, napadající J. Smrkovského.
V Praze se konalo celoarmádní velitelské shromáždění s projevy L. Svobody, M. Dzúra. A. Dubčeka, O. Černíka a G. Husáka.
V časopisu Tribuna byla uveřejněna „Zpráva o současné politické situaci v ČSSR a podmínkách činnosti KSČ“, kterou projednalo předsednictvo ÚV KSČ 20. srpna 1968. (Druhá část vyšla v 25. čísle.)
Totéž číslo časopisu otiskuje stanovisko, přijaté na stranické schůzi v Ústavu jaderného výzkumu Čs. akademie věd v Řeži u Prahy. Poukazuje se znepokojením na některé rysy politické situace, zejména na omezování svobody projevu, setrvání A. Indry, V. Bil´aka a D. Koldera ve vysokých funkcích, přestože ztratili důvěru lidí. Upozorňuje, že vystoupení G. Husáka poškozuje pověst a pozici KSČ, že skutečné problémy, jako je vysílání stanice Vltava, se neřeší a zamlčují.
V USA prezident R. M. Nixon ve veřejném prohlášení znovu odsoudil sovětskou intervenci v Československu.
1974 – Sonda Mariner 10 provedla jako první při průletu okolo Venuše gravitační manévr.
1993 – Poslanecká sněmovna schválila Platební dohodu mezi ČR a SR a smlouvu o používání národních měn v turistickém ruchu.
2005 – Javier Solana, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční politiku, označil případný vojenský útok na íránská jaderná zařízení za chybu. Nová ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová několik dní předtím prohlásila, že útok na Írán není „na pořadu dne“, nicméně vyzvala Evropu k jednotné opozici vůči íránskému jadernému programu. USA opakovaně obvinily Írán, že se snaží vyvinout jaderné zbraně, což však Írán popírá.
2009 – Zemřela Dana Vávrová, česká herečka a režisérka (* 9. srpna 1967)
Od dětství navštěvovala se svou starší sestrou dramatický kroužek v Lidové škole umění. Ještě než ukončila 1986 studium na pražské konzervatoři, věnovala se od svých deseti let herecké praxi před TV a filmovou kamerou; účinkovala mj. v TV seriálech a inscenacích My všichni školou povinní, Bambinot, Jestli jednou odejdu, Arabela. Stala se dvojnásobnou držitelkou ceny dětského diváka Zlatý dudek (za pohádkovou postavu Leontýnky v dětské hudební komedii Ať žijí duchové a za roli školačky Dany v ekologickém snímku Brontosaurus) a zvítězila v několika anketách o nejpopulárnějšího dětského herce.
Ve třinácti letech byla obsazena do hlavní role židovské dívky Janiny Dawidowiczové v západoněmeckém TV seriálu o osudech židovské rodiny za 2. světové války Kousek nebe (získala cenu Zlatá kamera a Cenu Adolfa Grimma).
Během natáčení druhého cyklu tohoto úspěšného seriálu poznala tehdejšího kameramana a později režiséra Josepha Vilsmaiera, za něhož se v devatenácti letech provdala a s nímž má dcery Janinu, Theresu a Josephinu.
Od pol. 80. let, kdy žije a pracuje v Německu, patří v tamní kinematografii k uznávaným filmovým herečkám díky svým citlivým portrétům prostých ženských hrdinek ve filmech svého manžela: selka Anna Wimschneiderová, o jejímž pohnutém osudu na bavorském statku během nacistické éry vypráví film podle autentických vzpomínek prosté venkovské ženy Podzimní mléko (Německá film. cena Stříbrný pás 1988 a Bavorská film. cena 1988).
Zahrála si jako kadeřnice a později řidička tramvaje Kati Zeilerová, která během nepřítomnosti manžela-vojáka (Hans Schuler) založila pro své dvě dcery rodinu s jiným mužem (Werner Stocker), v melodramatu z poválečného Mnichova Rama dama; venkovská dívka Elsbeth, u níž nalézá porozumnění mladý, okolím nepochopený a opovrhovaný varhaník (André Eisermann), v adaptaci románu Roberta Schneidera z prostředí alpské vesničky pol. 19. století Bratr spánku. Účinkuje také v TV, např. se objevila v díle Nahkampf (1997, Boj z blízka; r. Thomas Bohn) z kriminálního seriálu Tatort (Místo činu - ČTV).
Jako režisérka debutovala ještě pod jménem svého muže celovečerním dokumentem o rakouském jódlujícím hudebníkovi Hubertu von Goisernovi Wie die Zeit vergeht... (1997, Jak čas běží...). Pro TV cyklus Osudy hvězd o ní natočil Vladimír Drha krátký dokument pod názvem Z hvězdy hvězdou (1996).
Se svým manželem byla oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1996 a 1998, kde uvedla svou dlouhometrážní hranou prvotinu o mladé ženě trpící bulimií Hlad - Touha po lásce. Její starší sestra Hana Heřmánková je populární TV moderátorka a manažerka Divadla Bez zábradlí.
Dne 5. 2. 2009 ve věku 41 let podlehla rakovině.
Svátky:
Svátek mají Dobromila, Agáta, Háta a Dobruše.
Ač se to na první pohled nezdá, máme dnes v kalendáři jedno jméno. Jak Dobromila, tak i Agáta, Háta a Dobruše totiž znamenají totéž. Nejstarší je Agáta, která pochází z řeckého slova agathós, "dobrý". Háta je českou zkráceninou a Dobromila a Dobruše jejím překladem.
Nejznámější naší Dobromilou je zřejmě paní Magdalena D. Rettigová (31. 1. 1785-5. 8. 1845), která se proslavila jako vynikající autorka kuchařských knih. Narodila se ve Všeradicích, kde byl její otec purkrabím. Ztratila jej však již v sedmi letech. V té době už nebylo naživu ani jejích 5 sourozenců. Zůstala tak sama s matkou a obě odešly do Prahy, kde žily u zámožné tety, matčiny sestry. Zde získala mladá dívka základní informace o domácím hospodaření.
Musela v rodině se vším pomáhat, přitom ale nezanedbávala ani další vzdělávání. Poznávala vše nové z knih a sama se také naučila číst a psát česky - doposud totiž bylo její vychování ryze německé. Německy psala i své první literární pokusy, ostatně stejně jako K. H. Mácha a další. Zásadní obrat v jejím životě znamenala známost a později sňatek s vlastencem Janem S. Rettigem. Vzali se roku 1808 a o deset let později odešli z Prahy do Ústí nad Orlicí. Teprve zde začala Rettigová psát česky. Nejprve jenom drobnosti, které otiskovala ve vlasteneckém tisku.
V roce 1824 byl její manžel přeložen do Rychnova nad Kněžnou, čímž se paní Dobromila přiblížila kulturnímu hradeckému prostředí. Nakonec se roku 1834 přestěhovali do Litomyšle, kde působila Rettigová až do své smrti. Napsala sice mnoho drobných článků a povídek, nesmrtelnost si však získala především jako spisovatelka kuchařské knihy nazvané Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých pokrmech pro dcerky české a moravské (1826, 1831). V tomto oboru vydala ještě Pojednání o telecím mase (1843) a Kafíčko a vše, co je sladkého (1843). Sepsala však i své celoživotní zkušenosti z chodu domácnosti. Sem spadají poučné spisy Dobrá rada slovanským vesničankám (1838) a Mladá hospodyňka v domácnosti (1840).
Záslužnější a důležitější však bylo její působení vlastenecké. Její zásluhou se národní myšlenky začaly šířit i mezi ženami. Rettigová působila slovem, poučováním i knihou. Šířila u žen zálibu v českém čtení, spisovala pro ně knihy a manifesty, v nichž je povzbuzovala k vlastenectví a čtení českých knih. Některé z jejích beletristických plodů došly ve své době veliké obliby. Patří sem například svěží dílka Jablíčka již dozrávají, Stojí jabloň v širém poli na trávníčku zeleném a zvláště povídka Arnošt a Bělinka. V roce 1827 vydala Modlitby katolické pro nábožné pohlaví ženské. Blýskla se také jako dramatická spisovatelka. Tiskem vyšly a hrály se její kusy Bílá růže (1827), Vdovec a vdova (1838) a Koš (1846). Takže doufejme, že při vzpomínce na tuto vzácnou ženu se nám příště nebudou vybavovat jenom knedlíky.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze
