Vzpomínáček - 27. ledna - Louis de Funès a Olga Havlová

Bitva u Flarchheimu, robotní patent, Wolfgang Amadeus Mozart, Lewis Carroll, National Geographic Society, Ilja Grigorjevič Erenburg, Giuseppe Verdi, Přemysl Šámal, první denní nálet na Německo, osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, tragický požár na Apollu 1, 27. leden 1969, Louis de Funès, Olga Havlová, Antonín Moskalyk, John Updike...

Události:

1080 – Bitva u Flarchheimu v Durynsku mezi Jindřichem IV. a Rudolfem Švábským; na Jindřichově straně bojovaly české oddíly, které utrpěly těžké ztráty.

Bitva skončila Jindřichovou porážkou, Čechové ukořistili posvátné kopí.

1738 – Vydán robotní patent, jenž potvrzoval dosavadní praxi při vymáhání robot; stanovil délku robotního dne na 10 hodin, ale připouštěl, aby byla prodloužena v době senoseče a žní.

Patent rovněž uváděl povinnost robotovat i na jiném panství, přičemž dvůr neměl být vzdálen více než půl druhé míle, tj. 11 km.

Opakoval přísné zákazy srocování a bouření nevolníků, navíc vrchnostem doporučoval zavádět úkolové roboty místo časových, aby se zvýšila produktivita práce.

1756 – Narodil se Wolfgang Amadeus Mozart, rakouský hudební skladatel († 5. prosince 1791)

1832 – Narodil se Lewis Carroll, anglický spisovatel a matematik († 14. ledna 1898)

1888 – V USA byla založena National Geographic Society.

1891 – Narodil se Ilja Grigorjevič Erenburg, ruský spisovatel († 31. srpna 1967)

1901 – Zemřel Giuseppe Verdi, italský operní skladatel (* 10. října 1813)

1940 – Byl zatčen Přemysl Šámal, jeden z vedoucích představitelů odbojové organizace Politické ústředí.

1943 – Americké letectvo podniklo první denní nálet na Německo. Cílem byl Wilhelmshaven.

1945 – Osvobození koncentračního tábora v Osvětimi.

1967 – Během simulovaného odpočítávání vypukl na kosmické lodi Apollo 1 požár, při kterém uhořeli astronauté Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee.

1969 – Předsednictvo ÚV KSČ vydalo komuniké „Klidná atmosféra předpokladem tvůrčí pozitivní práce“, v němž varovalo zároveň před novými „antisocialistickými demonstracemi“.

Ministerstvo vnitra oznámilo, že na území ČSSR je stálý výskyt „protistátních letáků“.

Na Václavském náměstí v Praze došlo k demonstraci asi 2000 osob, které však Veřejná bezpečnost vytlačila do postranních ulic. Zdržela přitom a předvedla 16 lidí.

Vydavatelství Rudého práva byl zaslán dopis, který vypracovala návrhová komise pražského aktivu Lidových milicí a který požadoval „zdárné vydávání časopisu Tribuna“. Pod vedením šéfredaktora O. Švestky, jeho zástupce K. Sršně a redaktorů V. Soleckého a J. Klimenta se tak týdeník Tribuna stával mluvčím odpůrců obrodného procesu a demokratizačního programu.

Neustálé volání po klidu připomínalo varovná slova básníka Oldřich Mikuláška, která napsal v pohnutých srpnových dnech, ale která se stále vracelaí i v těchto dalších okupačních dnech „Kdo vymyslel ta dvě strašná slova: zachovejte klid...najíždí na vás tanky? Zachovejte klid! Že děla na vás míří? Zachovejte klid! Mrtvého přivezli syna? Zachovejte klid! Nebude dlouho trvat a mezi lidmi se ujme Haškovo „To chce klid...“ Kam nás chtějí zavést naši představitelé? Vždyť nelze mlčet k novým a novým událostem, přitom redakce mají pokyn je pouze zaznamenávat tak, jak o nich přinese zprávy ČTK! Anebo je vůbec zamlčet...

1983 – Zemřel Louis de Funès, francouzský herec a komik (* 31. července 1914)

Louis Germain David de Funes de Galarza (31. července 1914, Courbevoie, Francie - 27. ledna 1983 v Nantes) byl slavný francouzský herec a komik. Jeho synové se jmenují Olivier de Funes a Patrick de Funes.

Jeho rodiče byli Španělé, otec byl neúspěšný advokát, který se, aby uživil rodinu, stal nakonec pouličním prodavačem klenotů.

Než se stal hercem, Louis vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. Do šoubyznysu vstoupil koncem třicátých let jako pianista.

Přitom absolvoval Simonovy herecké kurzy. Louis de Funes se poprvé objevil v divadle ve hře Slaměný milenec, před kamerou v roce 1946 ve filmu Barbizonovo pokušení.

Různými vedlejšími rolemi se ,,prokousával" celých 15 let, než začal být úspěšný. V divadle, které ho vyneslo na výsluní díky divadelní hře Oskar, hrál i řadu epizodních rolí, než získal svou první hlavní roli ve filmové komedii Četník ze Saint Tropez - získal si tak coby strážmistr Ludovic Cruchot celou Evropu. Pak už se mu nabídky jen hrnuly. Ve filmu Fantomas ztvárnil komisaře Juva, zahrál si zde spolu se Jeanem Maraisem. Poté se setkal s režisérem Gérardem Ourym a natočil za spolupráce herce André Bourvila komedii Smolař. Výsledkem 11 752 000 diváků se zapsal do francouzské filmové historie, stejně tak jako pozdější film Velký flám (natočený ve stejné spolupráci), kde výsledek byl 17 000 000 diváků za tři měsíce (ve francouzských kinech tento rekord překonal až Titanik).

Zatímco ve Francii byl řadu let enormně úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského, který je dle některých fanoušků, dokonce i tehdy podle Louise, který s ním chtěl spolupracovat (což se nakonec nepovedlo a mezi oběma herci proběhly pouze telefonáty a dopisy), lepší než originál.

Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, jež zdědil hlavně po matce, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří, nebo Muž s tváří z gumy. Své typické grimasy okoukal z grotesek s Kačerem Donaldem i od Laurela a Hardyho.

Louis de Funes miloval svoji rodinu, zahradu a film. Žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit oranžovou La rose de Louis de Funes, která je oficiálně uznaným druhem.

De Funes měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, jejž prodělal po skončení natáčení filmu Četník a četnice a na který nakonec roce dne 27. ledna 1983 také zemřel.

1996 – Zemřela Olga Havlová, první manželka Václava Havla (* 11. července 1933)

OlgaHavlová rozenáŠplíchalová se narodila v početné rodině v Praze na Žižkově a prožila dosti tvrdé dětství.

Jako dítě navštěvovala Milíčův dům, jehož zakladateli byli Přemysl Pitter a Olga Fierzová. Po škole pracovala jako účetní, skladnice, prodavačka.

S Václavem Havlem se seznámila v roce 1953 a v roce 1964 se za něj provdala.

Pak pracovala jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, kde Václav Havel působil. Oba z divadla v roce 1968 odešli.

V době věznění Václava Havla pokračovala místo něj v práci na samizdatové edici Expedice a byla proto obviněna z podvracení republiky. Z dopisů, které jí Václav Havel adresoval z vězení, vznikla později kniha "Dopisy Olze". Spolupracovala též na vydávání Originálního videojournalu, který dokumentoval činnost disentu v Československu.

V tradici Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných založila s přáteli z Charty 77 počátkem roku 1990 Výbor dobré vůle. V roce 1992 založila Nadaci Olgy Havlové a členové Výboru dobré vůle se stali členy její správní rady, jíž paní Olga předsedala. Hlavním cílem Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové je pomáhat lidem se zdravotním postižením, lidem opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti.

Činnost Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové začala být brzy známá i v zahraničí. V některých zemích Evropy i v zámoří vznikly pobočky k podpoře hlavních cílů nadace.

K pátému výročí založení Výboru dobré vůle se paní Olga rozhodla, že Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové bude každoročně udělovat "Cenu Olgy Havlové" osobnosti se zdravotním postižením, která se velmi zasloužila o zlepšení podmínek života lidí s postižením. Podobně jako jiné jeho aktivity, i tato cena má působit na lepší poznání života lidí s postižením, na vnímání jejich zvláštních potřeb a na integraci do společnosti.

V roce 1991 jí norská nadace Stiftelsen Arets Budeie udělila prestižní cenu "Žena roku 1991". V roce 1995 byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se "Ženou roku 1995" České republiky.

Paní Olga Havlová se celý život neúnavně věnovala vytváření podmínek pro vznik občanské společnosti. Tento odkaz zanechala i nadaci, kterou založila.

Patnáct let uplynulo od smrti paní Olgy. Byl tehdy krutě mrazivý leden a mnozí pamatují nekonečnou frontu lidí s květinami, které chtěli položit v kapli jižního křídla Pražského hradu k Olžiným pozůstatkům a podepsat se do kondolenčních archů. Ještě měsíc před tím těžce nemocná Olga hovořila s lidmi z nadace o zásadních změnách, které je třeba učinit.

Měnit myšlení lidí v době politického zlomu je těžké. Všichni jsme si to představovali jinak a snazší. Nejprve se lidé přizpůsobují. Pak se vracejí o krok zpátky. Mění se normy a hodnoty. Nakonec je v kontextu společenské kultury třeba změnit modely. Tato změna je jako skok z jedné oběžné dráhy do druhé. Lidé jako byla Olga se však umanutě vrhají do změny obecného pořádku a ostatní spolu s sebou strhávají. Olga nechtěla žít v komunistickém režimu, a proto se podílela na práci Charty 77. Po listopadu 1989 chtěla přispět k šíření demokratických principů myšlení. Hledala v poskytování sociálních služeb odpověď na podporu a ochranu lidských práv těch, kdo byli vyloučeni ze společnosti. Výbor dobré vůle a později nadaci vnímala jako hybatele moderních principů pomoci lidem odsunutým na okraj. Neptala se na zásluhy, neptala se na to, jak se kdo k svému handicapu dostal – ať už pro zdravotní postižení, věk, chudobu nebo nemoc. Člověk žijící v nepříznivých podmínkách, v zajetí drog nebo v nucené izolaci od společnosti jí byl výzvou, na kterou hledala konkrétní řešení. Fandila lidem podnikavým a optimistickým. Osobně podporovala podnikání lidí se zdravotním postižením a mladých, nemajetných rodin, vždy zcela neokázale a s příkladnou velkorysostí.

Olga patřila k lidem, jimž byla odporná lež, násilí, omezování svobodného projevu a pokrytectví. Když to bylo zapotřebí, dovedla sežehnout pohledem. Při rozhovoru šla přímo k věci. Podle toho se kolem ní kupili přátelé, kamarádi, spolupracovníci. Sama popisuje, že už jako malá byla pro ostatní děti autoritou. Jako dítě Přemysla Pittra na pražském Žižkově měla možnost sledovat dílo tohoto velkého humanisty, který po komunistickém puči v roce 1948 ztratil výjimečné postavení zastánce dětí pronásledovaných válečnými a poválečnými událostmi, byl přinucen odcestovat do Švýcarska a zbytek života strávil v emigraci.

K žádnému kroku se paní Olga nenechala přinutit. Její instinkt správně rozhodoval, co je podstatné, a co nepodstatné, bez ohledu na protokol a jiné závazky. Hodně studovala dokumenty, vzorem jí byla Hlávkova nadace a příkladem dobré základní školy církevní škola v Ostravě, kde se na počátku devadesátých let objevili první romští asistenti. Navštěvovala nově vznikající centra pro děti s kombinovanými vadami a zjišťovala, co by jim mohlo ulehčit život. Často ji bylo vidět mezi seniory. Zajímala ji transformace nemocnic na nestátní neziskové organizace a nabádala ministry k podpoře občanských sdružení působících v sociální oblasti. Poznala se s vynikajícími ženami Evropy i jiných kontinentů, s manželkou spolkového prezidenta paní Christiane Herzogovou začaly organizovat pomoc pro děti trpící cystickou fibrózou.

Je přirozené, že v prvním období po pádu komunismu jako manželka prezidenta republiky ráda provázela Václava Havla na jeho úspěšných cestách do zahraničí. Odevšad přivážela dárky a vše, co na cestách obdržela, buď věnovala nadaci nebo rozdala. „Nesedět na penězích“, „rozdávat rychle“, „dávat lidem dobré dary“ – to byly bonmoty, které kolem sebe stále šířila.

Paní Olga po sobě nezanechala žádné spisy, nenapsala knihu vzpomínek. I v tom byla volná a svobodná, nechala na druhých, aby sami posoudili její život. Někteří to již učinili. Pavel Kosatík, Helena Marková, Karel Velan a další. Žádná z těchto knih však není úplným svědectvím o životě velké osobnosti. Ale to se snad ani nestává.

2006 – Zemřel Antonín Moskalyk, režisér (* 11. listopadu 1930)

2009 – Zemřel John Updike, americký spisovatel (* 18. března 1932)

Svátky:

Svátek mají Ingrid, Anděla (Mericiová) a Antonie (Werrová).

Dnes má v občanském kalendáři svátek Ingrid. Toto jméno má severský původ a dříve znělo Ingerid. Jazykovědci je vykládají poměrně složitě jako "jezdkyně boha Ing(w)a". Podle severské mytologie byla jednou z valkýr, ženských nadpřirozených bytostí podobných našim divoženkám. Valkýry byly stejně krásné a ztepilé jako naše víly, ne však tak mírumilovné. Nejenomže hrozivě mávaly zbrojí, ale na okřídlených ořích létaly divoce vzduchem. A nejčastěji nad bitevním polem, odkud doprovázely duše padlých bojovníků do Valhaly - vzdávaly tak poslední čest hrdinům svého lidu. Jméno Ingrid se u nás stává stále oblíbenějším, snad díky mnoha domáckým podobám, které nabízí. Jenom posuďte: vedle Ingridky jim můžete říkat Inko, Ino, Inuško nebo Inočko. No nezní to pěkně?

V českém církevním kalendáři dnes nacházíme neméně pěkné jméno - Anděla. Vysvětlit jeho význam není věru těžké. Základy má v řeckém angelos, což znamená "posel (Boží)", tedy "anděl".

Kalendář nám dnes připomíná památku Anděly Mericiové. Narodila se 1. března roku 1474 v Desenzanu (Itálie) na jižním konci jezera Lago di Garda. Již v mládí se zřekla světského života a cele se věnovala charitativní práci. Od roku 1516 žila v Brescii a v roce 1525 se odtud vydala do Palestiny. Po návratu založila ženskou společnost, kterou pojmenovala podle své patronky sv. Voršily. Papež Klement VII. její iniciativu přivítal, řád 25. listopadu 1535 potvrdil a Andělu jmenoval první představenou. Řád voršilek se stal hned od počátku směrodatným pro společný náboženský život žen a je pokládán za vůbec nejslavnější ženský řád zabývající se výchovou a vzděláním. Anděla Mericiová zemřela po naplněném životě 27. ledna roku 1540 v Brescii a pochována byla v kostele sv. Afry, který se od 2. světové války jmenuje S. Angela Merici. Vstoupí-li návštěvník do tohoto kostela, octne se v jiném světě: v malé postranní kapli vpravo od hlavního oltáře je skleněná schránka s tělem řeholnice, jinak je všude hluboké ticho a zvláštní klid.

Také další dnes připomínaná žena byla zakladatelkou řádu. Jmenovala se Antonie Werrová a narodila se 14. prosince 1813 ve Würzburgu (Bavorsko). Jejím celoživotní heslem byla devíza "Bůh je pravda". Založila společnost, jejíž náplň byla poněkud zvláštní - jeptišky se staraly o ženy propuštěné z výkonu trestu. Nejprve se tato skupina přeměnila na záchranný ústav a v roce 1855 na Kongregaci služebnic sv. Dětství Ježíšova. V roce 1902 koupily řádové sestry bývalý premonstrátský klášter Oberzell v Zellu nad Mohanem. Svou péči o propuštěné vězenkyně vykonává řád až do dnešních dnů. Jak je vidět, nahrazuje celá řada podobných řeholí svou činností funkce, které společnost i stát trestuhodně zanedbávají, protože se jim zdánlivě nevyplatí. Někdo to však dělat musí, jinak zmizí i ty poslední zbytky lidskosti, které na světě ještě jsou.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze