Vzpomínáček - 25. ledna - Vladimir Vysockij a Boris Rösner

25. 01. 2012 12:52:38
Tábor královským městem, Juraj Jánošík, studijní fond, první Automobilový a motocyklistický salon v Paříži, Hlávkova nadace, návrh Slovenské ludové strany na autonomii Slovenska, československo-francouzská spojenecká smlouva, I. Zimní olympijské hry, Vladimir Vysockij, policejní razie v Marseille, 1. smíšená letecká divize v SSSR, Boris Rösner, pohřeb Jana Palacha, reorganizace II. správy ministerstva vnitra, Družba 82, vozítko Opportunity

25. ledna
Události:

1437 – Král Zikmund udělil (po předchozím smíru) Táboru privilegia královského města; na znamení zvláštní přízně povolil táborským užívat v městském znaku černou císařskou orlici, která tak nahradila rudý kalich.

1688 – Narodil se Juraj Jánošík, slovenský zbojník († 17. března 1713)

1774 – Zřízen tzv. studijní fond, kam byl převáděn movitý i nemovitý majetek jezuitů; měl se stát ekonomickou základnou připravované školské reformy. Jeho výše byla odhadnuta v českých zemích na 8 milionů zlatých (6 milionů z Čech, 2 miliony z Moravy).

Jezuitům byla odňata pražská univerzita, 42 gymnázií v Čechách, 15 gymnázií na Moravě. Některá tato gymnázia převzali piaristé, jiná světští pedagogové, ale celkový počet gymnázií se zmenšil: v Čechách jich zbylo 13, na Moravě 7; jiná gymnázia se přeměnila na školy hlavní nebo normální.

1901 – V Paříži byl otevřen první Automobilový a motocyklistický salon.

1904 – Byla založena Hlávkova nadace.

1922 – Slovenská ludová strana předložila v poslanecké sněmovně oficiální návrh na autonomii Slovenska. Již v létě 1921 vypracoval V. Tuka návrh ústavního zákona označovaný jako Sväzová listina Česko-Slovenskej Sväzovej republiky a 26. listopadu t. r. odešla ludová strana z vládní koalice (ta byla tímto krokem oslabena o 12 poslaneckých hlasů), přešla do opozice a vytvořila vlastní poslanecký klub (dosud s českými lidovci).

1924 – Z iniciativy E. Beneše byla uzavřena československo-francouzská spojenecká smlouva, která garantovala nezávislost a územní nedotknutelnost republiky především proti případnému útoku ze strany Německa či Maďarska. Byla odrazem profrancouzské československé zahraniční politiky. Smlouva byla doplněna na tzv. arbitrážní smlouvu v Locarnu 15. října 1925.

V Chamonix byly zahájeny I. Zimní olympijské hry.

1938 – Narodil se Vladimir Semjonovič Vysockij, ruský básník, písničkář a herec († 25. července 1980)

Vladimír Vysockij

Vladimír Vysockij byl symbolem ruské země, ale také básníkem, hercem a zpěvákem.

Narodil se 25. 01. 1938 v Moskvě do rodiny vojáka. V době nejúplnější a nejpropracovanější diktatury v dějinách světa, která vládla pomocí lží a teroru v čase nejtěžších čistek třicátých let minulého století v Rusku. Svoje dětství prožil pod vlivem hrůz druhé světové války. Vzpomínky z války proto v pozdější tvorbě mockrát spojoval s válčícím ruským vojákem.

Jako dítě toužil být v armádě a bojovat. Maminka se živila jako překladatelka německého jazyka. Po válce žil střídavě u obou rozvedených rodičů v Moskvě s matkou a občas v Berlíně u otce.

Středoškolské vzdělání zakončil maturitou (1955) a přihlásil se na technickou stavební fakultu, ale po roce se více vyhranil k uměleckému směru. Proto se vydal za hlasem svého srdce, tam kam ho to nejvíc táhlo, ke studiu herectví na uměleckou školu MCHAT v Moskvě (1956-60). První stálé angažmá měl v divadle A.S. Puškina, kde ztvárnil řadu rolí. Zahrál si z počátku šedesátých let také v různých filmech. V roce 1961 začal psát písně a balady z války o válečném běsnění, zatím skládal jen pro pár přátel a známých, občas začal se svými písněmi vystupovat i veřejně. Rázem si získal mnoho posluchačů. Po hlasové stránce nebyl tak dokonale vybavený, měl ovšem pozoruhodný talent k mistrovskému umění skládat písně, které přímočaře a otevřeně vypovídaly. Nabídka k účinkování do avantgardního divadla Dramy a komedie na Tagance v Moskvě (1964) přišla v pravý čas.

Nejlepší divadelní časy prožíval Vladimír Vysockij počátkem 70. let. Role Hamleta byla v jeho podání excelentní. Píše verše a čte filozofii, také se začal profilovat do role básničkáře a zpěváka s kytarou. Největší vliv na jeho tvůrčí a uměleckou kariéru skládání textů a veršů měla osobnost jemu blízka Bulat Šalvovič Okudžava, básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. Vysockij začal také skládat písně a hudbu pro divadlo. Nikdy se nesnažil někoho napodobovat, byl vždy jen svůj. Často recitoval při zpěvu a používal improvizaci pod vlivem pocitů svého smýšlení a měl dokonalou schopnost použít dojmů vzpomínek z války o bezpráví a strádání.

Bohužel k nelibosti mocné ruské spravedlnosti a malé obliby u přátel komunistické strany, byly jeho poetické písně zcela zakázané. Všechny magnetofonové nahrávky včetně přístroje okamžitě policie zabavovala, stačilo jen oznámení či udání. Paradoxem všeho je, že jeho písně poslouchala tajná policie KGB a dokonce i samotný L. I. Brežněv. To nahrávalo stoupající popularitě tohoto výjimečného umělce. V sedmdesátých letech cesta k filmu byla ještě těžší. Obejít oficiální zákaz obsadit Vysockého do role bylo složité. Po delší době se skoro zázrakem podařilo režiséru Polokovi opět prosadit ho do filmu INTERVENCE, film se podařilo dokončit, ale ihned putoval do archivu trezorových filmů. Až další film PAN TAJGY (1970) byl uvolněn do distribuce kin, protože tam hrál zápornou a ne zrovna milou roli.

Zbožňoval ho a poslouchal celý Sovětský svaz, ovšem tajně. Jeho písně a básně si přesto našli cestu k lidem přes všemocné zákazy strany. V podstatě byl velice skromný a dá se říci, že se choval jako prostý člověk. Jeho popularita se prolínala všemi sociálními vrstvami ruské společnosti, právě proto, že byl ve svých písních nadčasový a pro mládež dobře čitelný, byl žádaný. Posléze potkal znovu své štěstí v půvabné modrooké a plavovlasé herečce Marine Vladyové. při natáčení filmu DOCELA MALÁ POVÍDKA (1969) se osudově slavná dvojice do sebe zamilovala. Vysockij vstoupil do třetího a tímto posledního vztahu s filmovou hvězdou Francie původem z Ruska a také posledního manželství. V tomto čase ztvárnil hlavní roli bezejmenného vojáka v dramatickém filmu ČTVRTÝ. Z předešlého manželství s ruskou herečkou Ljudmilou Nikita měl dva syny Nikitu a Arkadije. Konečně po letech zakazování umělecky tvořit, měl možnost definitivně vycestovat na cestu ke svobodě. Ruský režim se chtěl zbavit umělců, kteří měli velkou oblíbenost u mladých lidí a nechtěli jenom tupě poslouchat stranu.

Vysockij ale miloval Rusko i jeho lid stejně jako jeho ducha, bez této dominanty v srdci si již nikdy nedovedl představit život jinde. Navštívil spousty krásných míst v Evropě i v USA, dokonce zavítal i do Francouzské Polynésie (Tahiti). Přesto vše, se vždy toužil vrátit do Ruska a také tak učinil. Jeho žena Marina mu byla vždy nablízku a na všech štacích a koncertech ho vždy doprovázela. Ve dne i po nocích tvořil a skládal úplně všude v hotelu i v kavárnách u známých a vůbec přitom nedbal o svoje zdraví. Nic ho nedokázalo zastavit v jeho tvořivém úsilí ani infarkt. Ztvárnil role různorodých charakterů v dramatech, komediích i postav čistě kriminálních filmů. Za celou svou kariéru natočil Vysockij přes dvě desítky filmů, v některých i zpíval s kytarou Jeho nejznámější role Glega Žeglova v TV krimiseriálu MÍSTO SCHŮZKY NEZMĚNÍME. (1979) byla jeho poslední, kde si zahrál mimo jiné postavu jeho srdci blízkou, kterou zahrál dobře. Svého času kolovala i humorná historka o tom, že při jednom návratu z Francie mu ruský hraniční policajt, při celní kontrole ukradl zcela novou LP desku, kterou právě natočil v Paříži. Důvod prozaický, určitě by to v té době v Rusku nikde nesehnal.

Režim mu opět a zase uzmul část občanských svobod a následovaly další zákazy hraní ve filmech a vystupování na veřejnosti, k tomu neměl povoleny výjezdy na západ. Měl i stinné stránky své povahy. Poslední část života holdoval alkoholu, dokázal po představení také vypít obrovské množství vodky a nezvládal to. Začal propadat stavům opilosti a nechoval se vždy decentně ani ke své vlastní ženě Marině. Bohužel svůj alkoholismus neuměl žádným způsobem potlačit. Na jeho zdraví se podepsalo velké dávky všelijakých přípravků a léků, které bral proti únavě a překonání depresí. Sám o sobě nebyl schopen bez utišujících injekcí podat již v této fázi uměleckého bytí svůj standardní výstup. Jedno z posledních veřejných vystoupení se konalo v červenci 1980, v předvečer zahájení letní olympiády v Moskvě. Zde přivítal diváky mluveným slovem. Bylo mu teprve 42 let, když zemřel 25. července 1980 a na jeho pohřební obřad během moskevské olympiády se sešly statisíce lidí. Byl pohřben na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě. Jeho hudební a básnická tvorba patří k tomu nejvýznamnějšímu, co se vytvořilo v čase šedesátých až osmdesátých let v Rusku.

1943 – Provedena policejní razie v Marseille. Po ukončení bylo deportováno 40 000 lidí.

1945 – Zformování 1. smíšené letecké divize v SSSR.

1946 – Z Mariánských Lázní vyjel první transport odsunutých Němců do americké okupační zóny v Německu. Až do konce února odjížděl do americké zóny jeden vlak denně (kromě nedělí), poté dva a od 1. dubna čtyři vlaky (v každém bylo 1000-1200 osob).

1951 – Narodil se Boris Rösner, český herec († 31. května 2006)

Boris Rösner
Boris Rösner se narodil 25. ledna 1951 v Opavě do umělecké rodiny herečky Jarmily Horské (1931 až 1984) a skladatele, dirigenta, režiséra a herce Mirko Čecha (1916 – 1964). Od své babičky, operetní pěvkyně, již od mládí získával vztah k umění a divadlu. Borisovi rodiče se však rozvedli když mu byl pouze jeden rok a mladý herec vyrůstal v různých městech, kde právě byla jeho matka v angažmá. Několik let žil v Chebu, kde dokončil základní a střední školu. Uvažoval o studiu medicíny, ale zůstal u herectví, které vystudoval na DAMU roku 1973.

Následně prošel činoherními soubory Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1973 – 1978), Městských divadel pražských (1978 – 1987) a do své předčasné smrti Národního divadla v Praze (1987 – 2006).

Díky své fyziognomii drsného a mužného obličeje, vysoké postavy a podmanivého chraplavého hlasu vytvářel postavy mužných osamělých hrdinů, kteří se nebojí vzepřít proti starým konvencím, a jež byly často kvůli svému charismatickému a úchvatnému vzhledu obdařeny záporným a zločineckým charakterem. Z jeho divadelních postav máme povinnost připomenout Arbenina v „Maškarádě“, Salieriho v „Amadeovi“, Indiána v „Přeletu nad hnízdem kukačky“, Leonarda v „Krvavé svatbě“, Puka ve „Snu noci svatojánské“, dvořana v Jiráskově „Lucerně“, Kleanta v „Tartuffovi“, Edmunda v „Králi Learovi“, Mefista ve „Faustovi“, Harpagona v „Lakomci“, Surface ve „Škole pomluv“, „Ze života hmyzu“ či „Optimistická tragédie“.

Filmové umění, které ho vidělo jako stvořitele vedlejších záporných postav, ho využívalo od poloviny 70. let opravdu výjimečně. Často hrál epizodní postavy mladého dělníka (krátkometrážní INŽENÝR), vězně z Terezína Miroslava Pajera (OSVOBOZENÍ PRAHY), policisty (VRCHNÍ, PRCHNI!), líného číšníka (KALAMITA), grázla (ZELENÁ VLNA), Seppa (POSLEDNÍ PROPADNE PEKLU), malomocného (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE), čarostřelce Duncana (ZÁCHVĚV STRACHU), kamaráda Jardy (MUŽ NA DRÁTĚ), příbuzného Pepy (HAUŘI) či otce (krátkometrážní STAV BEZ TÍŽE).

Několikrát získal možnosti zahrát si větší a významnější úlohy. Například mastičkáře Severína v dramatu STRAKA V HRSTI (1983) Juraje Herze, němého vraha Mutinu v dramatu OLDŘICH A BOŽENA (1984) Otakara Vávry, záludného člena divadelní společnosti Jakuba v dalším Vávrově dramatu KOMEDIANT (1984), zákeřného loupežníka Píšťalku v Sequensově kruté romanci DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU (1986), potápěče a vědce Andreadise v dětských komediích CHOBOTNICE Z II. PATRA (1986) a VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE (1987) Jindřicha Poláka, italského milovníka Casanovu v Soukupových DIVOKÝCH SRDCÍCH (1989), „buržoazního“ právníka Macháčka, člena PTP v komedii ČERNÍ BARONI (1992) Zdeňka Syrového a konečně středověkého šlechtice Havla z Jablonného, manžela hlavní hrdinky blahoslavené Zdislavy z Lemberka (Milena Steinmasslová) v Rážově dramatu V ERBU LVICE (1994).

Více hereckých příležitostí mu přinesla televize se svými inscenacemi (POSLEDNÍ DOPIS, ANGLICKÝ BIFTEK S ČESKOU OBLOHOU, MANON, STAROŽITNÍKŮV KRÁM, OBLOUK SVĚTLA, DOKTOR KAZISVĚT, IMILLA, PRECEPTOR, HAMLET, PROČ SE VRAŽDÍ STARŠÍ DÁMY, ARABESKY, LÁSKA ZLATNICE LEONETTY, MOROVÉ POVĚTŘÍ, BOLERO, S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI, MILÁČEK, ZE ŽIVOTA PUBESCENTKY, HODINA TANCE A LÁSKY, VRAH JSI TY!, I VE SMRTI SAMI apod.) a seriály (LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU, SANITKA, ČERNÁ ZEMĚ, ZLÁ KREV, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, CHOBOTNICE Z DRUHÉHO PATRA, RODÁCI, BRONZOVÁ SPIRÁLA, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, DRACULŮV ŠVAGR, ĎÁBEL V PRAZE, PŘÍPADY DETEKTIVNÍ KANCELÁŘE OSTROZRAK, ČETNICKÉ HUMORESKY, STŘÍBRNÁ PARUKA atd.).

Jeho skvělý a podmanivý hlas se výborně uplatnil při uměleckém přednesu (ve Viole a Lyře Pragensis), v rozhlase (př. „Bílá nemoc“) a dabingu (PÁN PRSTENŮ, ASTERIX A OBELIX, 24 HODIN aj.). Od roku 1989 byl jedním z předních pedagogů na pražské DAMU. Rösner za své herecké umění získal také řadu ocenění: Cenu Františka Filipovského (1997) za dabing filmu NA VÝCHOD OD RÁJE, vyhrál anketu Neviditelný herec, za svého Harpagona v „Lakomci“ Cenu Alfreda Radoka (2004) a Cenu Thálie (2004) a Medaili Za zásluhy I. stupně (2006) in memoriam. Vydal také své memoáry „Souboje Borise Rösnera“ (1994, 2004) a „Boris Rösner: Život jako divadlo“ (2007). Ke konci života bojoval Boris Rösner se zákeřnou rakovinou, které nakonec nečekaně podlehl v kladenské nemocnici 31. května 2006 ve věku pouhých padesáti pěti let.

1969 – Pohřeb Jana Palacha v Praze se stal velkým protestem proti pokračující sovětské okupaci. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech, stal se zde místem stálých návštěv z celé republiky. V roce 1973 zasáhla komunistická moc: jeho ostatky byly zpopelněny a popel uložen v rodné vsi Všetaty na Mělnicku. Převoz se uskutečnil tajně a narychlo v noci.

Ve vatikánském rozhlasu pronesl čs. kardinál Josef Beran projev k čs. posluchačům. Vyjádřil v něm obdiv Janu Palachovi a současně varoval, aby neměl následovníky.

1971 – G. Husák, L. Štrougal a V. Biĺak jednali v Moskvě s L. I. Brežněvem, A. N. Kosyginem a K. F. Katuševem.

Byl rozpracován návrh reorganizace II. správy ministerstva vnitra, v němž mělo jednoznačné prioritní pořadí tzv. Centrum boje proti ideologické diverzi (redakce Tigridova Svědectví v Paříži, Svobodná Evropa, sionistická centra, IV. Internacionála, Univerzita v německém Heidelbergu a další místa). Dále měly být „rozpracovány“ všechny ústavy Čs. akademie věd a její prezídium, bývalé politické strany, církve a čs. emigrace v zahraničí. Původně byl navržen aparát o více než 700 pracovnících.

1982 – V prostoru Litoměřic, Liberce, Prahy, Plzně a Karlových Varů bylo zahájeno vojenské cvičení "Družba 82" za účasti 25 tisíc vojáků armád ČSSR, SSSR a Maďarska.

2004 – Vozítko Opportunity přistálo na Marsu.

Svátky:

Svátek mají Miloš, Amatus, Amand, svátek Obrácení sv. Pavla.

Dnes má v občanském kalendáři svátek Miloš nebo také Milouš, obojí je správné. Nositel tohoto jména by měl být milý a přívětivý, pak by totiž mohl být i "milovaný". Alespoň takový je prý význam tohoto jména. Jméno je to velice rozšířené a zdá se, že na některé Milouše a Miloše náš národ hned tak nezapomene. Jinak se má za to, že Miloš je překladem latinských jmen Amatus a Amand.

Muž tohoto jména se narodil ve francouzském městě Nantes na počátku 7. století. Pocházel z rodiny váženého soudce, ale rozhodl se pro dráhu misionáře. Moc se mu však nedařilo, volil si zřejmě špatná působiště. Nejprve se odebral do Flander, avšak pobyl tam jen krátce. Nikdo totiž o jeho kázání příliš nestál, a tak jej místní barbaři při první příležitosti vyhnali. Šel tedy jinam: vydal se po Dunaji směrem do střední Evropy. Chtěl nyní kázat Slovanům. Chybělo skutečně málo a mohl se stát naším prvním věrozvěstem. Po minulých zkušenostech se raději přidal k vojsku franského krále Dagoberta, který si to zrovna namířil ztrestat kupce Sáma, hrdinského sjednotitele věčně rozhádaných slovanských kmenů. Stalo se to, co nikdo nečekal: slavný Dagobert bitvu prohrál a Amandus neměl jinou volbu než zatím zůstat v jeho táboře. Demoralizovaný franský král zapomněl, že již je křesťanem, a vyhnal svou legální choť - někdo musel vojenský neúspěch odskákat. Místo ní si vzal naráz tři jiné ženy. Snad chtěl v jejich náručí zapomenout na hořkost své porážky. Jenomže tím dostal do úzkých Amanda, jemuž nezbylo než panovníka veřejně pokárat. Mohl pak mluvit o velikém štěstí, že byl jenom vyhnán z Franské říše. Vrátil se tedy opět do Flander a tentokrát se mu prý misijní práce dařila lépe. Naše země však musely na své věrozvěsty ještě nějaký čas počkat.

V českém církevním kalendáři je dnes připomínka svátku Obrácení sv. Pavla. Ačkoliv se Martyrologium Hieronymianum (polovina 5. století) zmiňuje o římském svátku Translatio s. Pauli ("Přenesení sv. Pavla") slaveném 25. ledna, není zde o slavnosti Obrácení žádná zmínka. Teprve později začal být tento svátek chápán i ve smyslu conversio - "obrácení", jak je slaven a chápán dnes. Základem tohoto svátku je událost popsaná v Novém zákoně. V Jeruzalémě žil mladý muž jménem Saul (Šavel), řeckým jménem Pavel, který z celého srdce nenáviděl křesťany a pronásledoval je, kde mohl. Když se jednou vydal směrem k Damašku, aby tam zajal stoupence Kristova učení, obklopilo jej náhle jasné světlo. Šavel spadl z koně a zaslechl z nebe přicházející hlas: "Šavle, Šavle proč mě pronásleduješ? Já jsem Ježíš a ty mně pronásleduješ. Ale tvrdo ti bude proti ostnu kopati." Pavel zůstal ležet na zemi zcela oslepený. Když se vrátil do Damašku, několik dnů se zde modlil a slíbil, že bude věrným apoštolem Ježíše Krista. Vrátil se mu zrak a skutečně se potom stal největším starověkým misionářem a obrátil na křesťanství tisíce lidí. A tak Pavel dostál svému slovu. Stal se z něho nejen oddaný křesťan, ale i nejlepší šiřitel a obránce křesťanství vůbec. Někdy se takové věci stávají - dnes tvrdý nepřítel, zítra ochránce.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze

Autor: Vlastimil Šantroch | středa 25.1.2012 12:52 | karma článku: 16.84 | přečteno: 1505x

Další články blogera

Vlastimil Šantroch

Sonet

Trocha poesie nikoho nezabije. Nechme politiku politikou. Aneb takovej sonet pane, to je vlastně šlágr.

17.3.2023 v 15:37 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 170 | Diskuse

Vlastimil Šantroch

Sbohem a trenýrky

Trocha poezie nikoho nezabije. Když jsem viděl (díky Bohu) poslední televizní vystoupení Miloše Zemana, nedalo mi to. Mistr Nezval jistě promine ;-)

5.3.2023 v 14:12 | Karma článku: 22.06 | Přečteno: 504 | Diskuse

Vlastimil Šantroch

Soudruhu, táhni...

Před pětasedmdesáti lety proběhl bolševický puč zvaný "Vítězný únor". Následovala více než čtyřicetiletá doba temna.

25.2.2023 v 0:29 | Karma článku: 23.78 | Přečteno: 693 | Diskuse

Vlastimil Šantroch

Jé, ty jsi ještě blbější...

Znáte to, jsou takové zapeklité situace, taková drobná nedorozumění, kdy v dobré víře něco plácnete, a pak jste za blbce.

9.10.2022 v 0:24 | Karma článku: 23.18 | Přečteno: 901 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.26 | Přečteno: 270 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 464 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.18 | Přečteno: 113 | Diskuse
VIP
Počet článků 909 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1694

Trochu muzikant, trochu komediant, trochu programátor, trochu grafoman, trochu magor... :-)

TOPlist

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...