Vzpomínáček - 21. ledna - Eva Olmerová a Dana Medřická

Ludvík XVI., Božena Němcová, Umberto Nobile, Slavia Praha, Její pastorkyňa, Česká strana pokroková, provincie Deutschböhmen, vojenský vstup na Těšínsko, Vladimír Iljič Lenin, Telly Savalas, první světelný semafor v Praze, nezdařený pokus o fašistický puč v Brně-Židenicích, Eva Olmerová, Plácido Domingo, operace Steinbock, Karel Poláček, Berkelium, George Orwell, Paul Allen, Josef Smrkovský - „Oč dnes jde“, Dana Medřická, česko-německá deklarace, Jiří Sequens...

Události:

1525 – Vzniklo křesťanské hnutí novokřtěnství.

1793 – Zemřel Ludvík XVI., francouzský král (* 23. srpna 1754)

1862 – Zemřela Božena Němcová, česká spisovatelka (* 4. února 1820)

1885 – Narodil se Umberto Nobile, italský generál, vzduchoplavec, konstruktér a objevitel († 30. července 1978)

1896 – Byl založen fotbalový klub Slavia Praha.

1898 – Na Moravě byl vytvořen 21členný česko-německý vyrovnávací výbor; tím začala jednání vedoucí k moravskému paktu (1905).

1904 – V Brně měla premiéru opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa.

1906 – Na ustavujícím sjezdu v Pardubicích se prezentovala Česká strana pokroková; vznikla sloučením České strany lidové - realistické (1900) s frakcí A. Hajna nazvané Pokrokový občanský klub pro Pardubicko a Chrudimsko (založen roku 1904 kolem časopisu Osvěta z původní Radikálně pokrokové strany). Zakladatelem a ideologem strany byl T. G. Masaryk.

1918 – Ve Vídni se sešli němečtí poslanci z českých zemí a schválili rezoluci, v níž žádali odtržení pohraničních území od vnitrozemí a utvoření samosprávné provincie Deutschböhmen (částečně reakce na tzv. tříkrálovou deklaraci). Rakouská vláda jim vyhověla a na svatodušní svátky vydala nařízení, v němž oficiálně bylo proklamováno zřízení provincie Deutschböhmen; podle tohoto návrhu se mělo zavést v Čechách krajské zřízení s 11 kraji (organizovány podle národnostního principu).

1919 – Československá vláda zaslala polské vládě memorandum, jež ohlašovalo vojenský vstup naTěšínsko; šlo o region devíti soudních okresů zahrnující 2282 km2 a asi 430 tisíc obyvatel (Češi 27 %, Němci 18 %, Poláci 55 %).

1920 – Němečtí agrárníci v ČSR se ustavili v samostatnou stranu - Bund der Landwirte (Svaz zemědělců); z původně negativistického postoje se později stal Svaz nejvýznamnějším představitelem německého aktivismu.

1924 – Zemřel Vladimír Iljič Lenin, ruský komunistický politik a revolucionář (* 22. dubna 1870)

Narodil se Telly Savalas, americký novinář, zpěvák, herec, režisér a producent řeckého původu († 22. ledna 1994)

1930 – Na křižovatce Václavského náměstí s Jindřišskou a Vodičkovou ulicí byl zprovozněn první světelný semafor v Praze.

1933 – V Brně-Židenicích došlo k nezdařenému pokusu o fašistický puč skupiny více než 60 českých fašistů, kteří (vedeni nadporučíkem L. Kobsinkem) se pokusili o obsazení zdejších Svatoplukových kasáren. "Židenický puč" se měl stát (snad) signálem k širšímu fašistickému převratu; jeho aktéři byli napojeni na R. Gajdu a Národní obec fašistickou. Celá akce byla poměrně rychle zlikvidována, s 57 pučisty se konal soud.

1934 – Narodila se Eva Olmerová, česká zpěvačka († 10. srpna 1993)

Eva Olmerová (21. ledna 1934, Praha – 10. srpna 1993, Praha) byla česká popová a jazzová zpěvačka, osobitá šansoniérka, často bývá přirovnávána ke zpěvačce Bessie Smith.

Narodila se v předválečných letech v pražské měšťanské rodině. V šesti letech začala chodit na hodiny klavíru.

Když jí bylo čtrnáct let, její rodiče se rozvedli a ona, aniž by se jí někdo ptal, zůstala s otcem a jeho novou ženou.

Z domova se pak stal, jak sama říkala, nedomov.

Většinu času pak trávila se svými kamarády.

Na chatě jejího otce v Třebsíně u Štěchovic, kam jezdívala se svými přáteli, se setkala s trampingem a trampským hraním na kytaru.

Její prospěch na reálce se rychle zhoršoval, nebylo tedy překvapením že reálku vyměnila za krejčovský salon. Postupně ale začala obrážet pražské podniky, kde se hrál jazz, a zkoušela štěstí jako zpěvačka. Její pověst „jazzového klenotu“ jí otevřela dveře v nejednom podniku. Naučila se pít, kouřit a postarat se o sama o sebe.

Od svých sedmnácti měla Eva Olmerová problémy s policií, jednak kvůli svému dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více jak dva roky.

V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala. Manželství, kdy každý bydlel dál u svých rodičů, ale nemohlo dlouho vydržet. V roce 1962 jí našel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo v Semaforu, které se právě uvolnilo po Evě Pilarové, která odešla zpívat spolu s Waldemarem Matuškou do Divadla Rokoko. S jeho melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její hlas byl tehdy, jak to napsal muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, „krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“

Jehneho tato slova potvrzuje. Její první album, trefně nazvané Jazz feeling, které bývá označováno za její nejlepší řadovou desku. Nahrála jí pro Artii s S+HQ Karla Velebného, Skupinou Rudolfa Rokla a se Sborem Lubomíra Pánka. Album obsahuje i šest gospelů z repertoáru Mahalie Jackson. Kritika na ní v pěla chválu, ale vyčítala jí časté zálety do oblasti country. Podle textařky Aidy Brumovské prý na to Eva Olmerová reagovala slovy: „Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily.“

Druhé album se jmenovalo Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio a natáčelo se rovněž pro značku Artia. Leo Jehne popisuje, že natáčení mělo asi následující průběh: „nejdříve si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a asi půl láhve vypila, než byla správně nažhavena. Pak začala točit, v podstatě samé perly, ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva Olmerová neměla trpělivost, a tak posílala ,někam` tu hudebního režiséra, tu angličtinářku. Joy Kadečková-Turnerová, rodilá anglická lady, žijící od konce války u nás, skladby jako Alexander´s Ragtime Band sama dokonale znala a Evě předváděla i frázování, ale ta postupně uvadala, až nebyla schopna točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale vlastně i svou kariéru. Nikdo si totiž netroufl, pokud to bylo vůbec možné, posílat ji někam do ciziny, na mezinárodní festivaly nebo podobně. Pro nahrávání ale zejména bylo velmi špatné, že se ty její světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, stále zkracovaly, takže jsme na pořízení desky potřebovali nebývalé množství nahrávacích frekvencí. Ale nejobtížnější bylo zpěvačce říct, že už se nebude nahrávat, a potom ji dopravit domů. Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ,suchoprd` byla určitě tou nejmírnější.“

Aranžmá obou následujících alb Vítr rváč a Zahraj i pro mne, která vyšla u Pantonu, měl na svědomí Michael Kocáb. Poslední album Evy Olmerové se jmenuje Svíčka a stín a nahrála ho společně s Janou Koubkovou a Petrem Lipou. Hlas Evy Olmerové tu zní malinko odevzdaně a z původního vzrušeného, citově podbarveného projevu, ze kterého běhal mráz po zádech toho zbylo jen málo.

Přátelé Evy Olmerové na ní vzpomínají jako na ženu plnou citu, upřímnou, která však pro lecjaké jadrné slovíčko nikdy nešla příliš daleko...

1936 – M. Hodža jednal s představiteli Hlinkovy slovenské ludové strany o jejich možném vstupu do vlády. Jednání skončila bezúspěšně, slovenští zástupci žádali zřízení zvláštního ministerstva pro Slovensko.

1939 – Ministr zahraničí F. Chvalkovský jednal v Berlíně s německým ministrem zahraničí J. von Ribbentropem.

1941 – Narodil se Plácido Domingo, španělský operní tenorista

1944 – Luftwaffe zahájila bombardováním Londýna operaci Steinbock.

1945 – Zemřel Karel Poláček, český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista (* 22. března 1892)

1950 – USA oznámily objevení 93. chemického prvku. Podle místa, kde byl objeven (Berkeley v Kalifornii), byl nazván Berkelium.

Zemřel George Orwell, britský spisovatel (* 25. ledna 1903)

1953 – Narodil se Paul Allen, americký podnikatel

1968 – Josef Smrkovský otiskuje v deníku Práce článek „Oč dnes jde“, jehož myšlenky se rychle šíří po celé zemi.

1969 – Česká část předsednictva Svazu čs. divadelních a rozhlasových umělců v souvislosti s činem J. Palacha schválila text prohlášení, kterým se všechna divadla obrátila před začátkem představení ke svým divákům.

Spisovatel V. Havel objevil ve svém bytě odposlouchávací zařízení. Po protestu v Národním shromáždění interpeloval L. Čivrný generálního prokurátora, který stroze odpověděl, že „instalace je v souladu se zákonnými předpisy“.

1983 – Zemřela Dana Medřická, česká divadelní a filmová herečka (* 11.července 1920)

Po shlédnutí dětského představení Radúze a Mahuleny věděla malá Dana, že chce hrát divadlo.

Jak už to bývá, otec Jaroslav byl proti, zatímco matka Marie sen své dcery tajně podporovala.

Už jako gymnazistka hrála Dana v bubenečské sokolovně, později v holešovické Uranii a v malostranské Umělecké besedě.

Docházela na soukromé hodiny herectví k herecké legendě Národního divadla Anně Suchánkové.

Po úspěšných zkouškách na konzervatoř v roce 1939 dále hrála i přes přísný zákaz konzervatoře v uměleckém souboru Fráni Francla pod pseudonymem Dáňa Čechová.

Po necelém roce studia dostala nabídku ze Zemského divadla v Brně, kterou přijala a už 6. května 1940 poprvé vystupovala.

Po násilném uzavření divadla nacisty v roce 1941 odešla Dana do Plzně, kde dva roky úspěšně umělecky dozrávala, aby se v roce 1943 vrátila do Prahy do divadla Uranie.

Po znovuotevření všech divadel v roce 1945 přešla Dana s celým souborem divadla Uranie do Městských divadel pražských, která se v roce 1950 rozdělila na Městská divadla pražská a Divadlo československé armády, kam přešla mimo jiné i Dana. Ale v divadle, které dělalo repertoárem opravdu čest svému jménu, vydržela jen krátce a roku 1951 definitivně zakotvila zpět v Městských divadlech pražských.

Definitivní nabídka nejvyšší mety na sebe nechala čekat 8 let. 1. ledna 1960 se Medřická stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, kde setrvala až do své smrti. Nejen na této scéně, ale i na scéně Městských divadel pražských vytvořila bezpočet krásných a kritikou velice ceněných rolí (Amélie - Neapol, město milionů, Líza - Obchodník s deštěm, Blanche - Tramvaj do stanice Touha, La Poncia - Dům doni Bernardy, Matka Kuráž a její děti).

Když vedení Národního divadla nabízelo Daně Medřické roli Eržiky Orbánové v Kočičí hře maďarského dramatika Istvána Örkenyho mělo v úmyslu navézt nepohodlnou herečku do podprůměrné hry. Netušili však, co Medřická s kolegyní Vlastou Fabianovou s touto hrou udělají. Vznikla tak nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla hrající se 9 let a čítající 403 repríz. Bylo by jich určitě víc, kdyby Dana v roce 1983 nezemřela.

Film začal Daně nabízet role ihned po příchodu do Prahy v roce 1944. Tou první byla tragická role kantýnské Anky v dramatu SKALNÍ PLEMENO. Po válce přišla role titulní v detektivce TŘINÁCTÝ REVÍR, role Fróny, napravené milenky kriminálníka Kočky. Následovaly bezvýznamné role v bezvýznamných, často politicky angažovaných filmech, až se Dana dočkala role, kterou tak milovala na divadle. Režisér Václav Krška ji obsadil do role Slávky Hlubinové v melodramatu MĚSÍC NAD ŘEKOU. Další velkou příležitostí byla pro Medřickou role stárnoucí účetní revizorky Hany Kalvodové, která se na služební cestě zamiluje do staršího účetního, začne se proměňovat v rozkvetlou květinu, aby nakonec objevila ve svém příteli pachatele zpronevěry. Jedná se o drama OŠKLIVÁ SLEČNA, které bylo pro Danu vlastně poslední velikou příležitostí ve filmu.

Následovaly už jen role vedlejší, které se i přesto staly nezapomenutelnými. Docentka Beránková v komedii KDO CHCE ZABÍT JESII?, svérázná babička v LÉTU S KOVBOJEM, starostlivá maminka v dramatu DEN PRO MOU LÁSKU, nebo tetička Heda v komedii PUL DOMU BEZ ŽENICHA. Poslední rolí v českém filmu byla starostlivá maminka v komedii FANDY, Ó FANDY.

Stejně jako spoustě jiných herců, i Daně Medřické vynahradila absenci filmových rolí televize. Ze spousty rolí jmenujme alespoň ty nejdůležitější. Protivná a vychytralá ženuška Jana Pivce Petronila Konopková v PŘÍBĚHU DUŠIČKOVÉM, královna Nyola v RADÚZOVI A MAHULENĚ, macecha v POPELCE, křehká Marie Dočkalová v ROMEOVI A JULII NA KONCI LISTOPADU, hrdá a pyšná kostelnička v JENUFĚ, lehce ztřeštěná maminka Hanáková v TAKOVÉ NORMÁLNÍ RODINCE, Ulčová ve veleúspěšném seriálu BYL JEDNOU JEDEN DUM, svérázná doktorka Fastová v NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA nebo dobrosrdečná učitelka Zmatlíková v seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ. Tuto roli Medřická již nestačila dokončit. Avšak scény, které stačila natočit se rozhodl režisér Ráža v seriálu nechat a seriál nepřetáčet.

V roce 1958 získala Dana Medřická titul laureátky státní ceny za divadelní výkony na scéně Městských divadel pražských a v roce 1966 titul zasloužilá umělkyně. Přestože měla získat i titul národní umělkyně, tento titul, stejně jako legendární roli Čapkovy Matky získala její mnohem angažovanější kolegyně. Dana Medřická byla dvakrát vdaná. Poprvé za svého hereckého kolegu Václava Vydru (1902 - 1979), s nímž měla stejnojmenného syna, též herce, podruhé za španělského obchodníka Artemia Preciosa Ugarte.

1997 – V Praze podepsali předsedové vlád ČR a SRN (V. Klaus a H. Kohl) česko-německou deklaraci, v níž se německá vláda zavázala, že nevznese vůči ČR žádné nároky, avšak majetkové otázky sudetských Němců zůstaly jedním z otevřených problémů (podobně i otázka odškodnění českých obětí nacismu z let II. světové války). Deklaraci schválil německý Spolkový sněm 30. ledna, Poslanecká sněmovna ČR (po čtyřech dnech často nechutných útoků republikánů) 14. února 131 hlasy proti 59 hlasům; v Senátu prošla deklarace poměrem hlasů 54 : 24.

2008 – Zemřel Jiří Sequens, český filmový a televizní režisér (* 23. dubna 1922)

Svátky:

Svátek mají Běla, Gven, Gvendolína a Anežka (Římská).

Běla, která má dnes svátek v občanském kalendáři, vznikla jako české jméno až v nové době. Je v podstatě překladem původně francouzského jména Blanka nebo latinského Albína a znamená "bílá a čistá". Na motiv bělosti vznikala i další ženská jména. Stejného základu je i Gven, což ve staré keltštině znamená Běla. Někdy je podle angličtiny uváděna jako Gvendolina a má svátek rovněž dnes. Zdá se, že jde o ženskou podobu mužského jména Gvenael, což by se dalo přeložit asi jako "Bělomír" nebo "Běloušek".

Gvenael žil kdysi v Británii a jako misionář působil v 5. století v Bretani. Při ústí řeky Aulne do Atlantiku založil klášter, který se na dlouhou dobu stal pevninským střediskem a výchozím místem irsko-skotských misií k východu Evropy. Klášterní kostel je dnes sice v rozvalinách, avšak zajímavé je, že půdorys závěru jeho lodi a presbyteria je takřka totožný se zbytky moravské stavební památky v Modré u Velehradu.

V českém církevním kalendáři má dnes svátek Anežka. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je toto jméno řeckého původu a znamená "čistá" a "neposkvrněná".

Toto jméno není v kalendáři jménem ojedinělým. Naše Anežky si ovšem zvykly slavit svůj svátek na Anežku Českou, tedy 2. března. Lednová Anežka je pro odlišení zvána Římskou. Její životní příběh platí za jedno z nejstarších vyprávění o svatých. Anežka byla dcerou bohatých římských křesťanských rodičů a byla prý neobyčejně krásná. Nebylo tedy divu, že již ve dvanácti letech jí nabídl sňatek syn městského prefekta. Dívka však nechtěla o svatbě ani slyšet. Odmítla jak tuto nabídku, tak i další sňatky. Každého odbyla stejnou větou: "Jsem už zasnoubena s jiným." Prefektův syn se však nechtěl nechat odbýt a naléhal, aby mu Anežka alespoň řekla, kdo je tím šťastným. Dívka mu oznámila, že se zasnoubila Ježíši Kristu.

Starý prefekt urážku svého syna neunesl. Nechal Anežku zatknout a zavřel ji do nevěstince. Svého syna pak poslal za ní, aby se jí zde zmocnil a tím potrestal její pýchu. Když chtěl mladík splnit otcovo přání, padl náhle mrtev k zemi hned vedle lůžka. Dívka poklekla k mrtvému tělu a modlitbami se jí podařilo vrátit jej opět do života. Starý prefekt, zlostí bez sebe, že jeho plán nevyšel, nechal Anežku odvést v poutech k soudci. Ten za tučný úplatek rozhodl, že bude dívka upálena. Když vzplála na Domitianově stadionu (dnes Piazza Navona) hranice, plameny prý dívce vůbec neublížily. Prodejný soudce však přijal peníze, a tak musela být poprava vykonána. Nařídil proto jednomu vojákovi, aby dívku probodl mečem. Přibližným datem Anežčiny smrti je pravděpodobně rok 304. Pochovali ji na římském hřbitově, kde dnes stojí S. Agnese Fuori le Mura. Také na Piazza Navona stojí kostel zasvěcený Anežce. Jmenuje se S. Agnese al Circo Agonale.

Lidé měli sv. Anežku od samých počátků ve velké úctě. Její svátek měl a má veliký význam. Každý rok 21. ledna jsou v kostele, kde je hrob mučednice, posvěceni dva beránci, z jejichž vlny se zhotovují pallia pro arcibiskupy. Existuje totiž ještě jeden význam tohoto jména, podle něhož pochází Anežka z latinského slova agnus, což znamená "beránek".

V keltském kalendáři začíná období jeřábu Luis.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze

Malá prosbička na záver.

Líbí-li se Vám Vzpomínáček, dejte mi svůj hlas ve finále ankety

Počin roku 2011 na blogu iDNES.cz